Until the End.

Říjen 2014

Téma týdne: Jeden den, který bych ráda změnila

17. října 2014 v 22:43 | -M. |  Témata týdne
Jeden den, který bych ráda změnila.
Proč je tak těžké se nad tím pozastavit a popřemýšlet?
Proč jen myslím na jednu určitou osobu, na jeden velký omyl.
Kdybych se měla rozhodnout na rychlo, asi bych zvolila špatně.
I když, teď poslední dobou se toho tolik změnilo, už k sobě nepatříme.
Potřebuju od něj, co nejdál. Nevydržím vedle něho stát bez toho, aniž bych cítila bolest.
Jemu jsem dala snad všechna, ale teď chci to všechno dát tobě, JEN TOBĚ.
Nebudu zapírat, že mi nechybí ty jeho "svůdné" pohledy.
Nebudu zapírat, že mi nechybí jeho perfektní nedokonalosti.
Nebudu zapírat, že jsem s ním nebyla šťastná.
Nebudu se snažit o to, aby mě měl rád.
A k čemu tak?
Aby se ta bolest opakovala?
Ty noci s mokrým polštářem a zarudlýma napuchlýma očima?
Ne, díky. Nechci.
UŽ NE.

Jeden den by takový opravdu byl.
Jeden den bych změnila.
Chtěla bych změnit den v podstatě jakýkoliv.
Chtěla bych prožít znovu jeden den s dědou.
Vrátit jakýkoliv zážitek s ním.
Ty dny mi nejvíce chybý.
Vzpomínám.

Jeden den. Nikdy bych ho nechtěla ukončit, jen ho prožívat znovu a znovu.
Nikdy nechci už nikoho ztratit.

Nové cíle?

15. října 2014 v 20:59 | -M. |  Přemýšlím
Jednou bych se chtěla podívat na svět z pozitivního pohledu, ale jak jsem zjistila mé pesimystické každodenní myšlení mi to nedovolí. Dostatečně jsem na to připravená jen po pozdním návratu domů a po rozhovoru s přáteli.

Našla jsem někoho, kdo nahradil mých dřívějších 80%. Kdo by nepochopil, každý si jednou najdeme svým 80% a vždy nám chybí těch 20%. Tak 80% opustíme kvůli 20%. A toho se bojím. Doufám, že on nebude jenom dalších 20%, ale těch 80%.

Mám toho za sebou už poměrně hodně a nechci prožít další bolest, jen psaní s ním mě těší.
Znáte ten pocit, když se jenom tak culíte na obrazovku a doufáte v to dobré? V přesně to doufám. Přijde mi, že sem se vůbec, ale vůbec nezměnila. Jako kdyby nepřišel nikdy ten před ním. Jako kdyby mě nikdo nepoučil o tom, co je naivita.
Ale co když chci být naivní, co když se "chci znovu poučit"?
Nepíšu to jenom tak. Za tu dobu strávenou s ním, s tím předchozím... Byla jsem spokojená, až moc. Proto jen doufám v to dobré a věřím v nás (dejme tomu-zas tak naivní nejsem).

Hakuna matata
xoxo Market
Hezky se spěte. :-)

Promise

12. října 2014 v 19:11 | -M. |  Přemýšlím
Někdy, nemáme dost slov říct, co cítíme. Někdy, nemáme sílu se přiznat, že milujeme. Někdy nemůžeme snížit svou hrdost a říct: Zůstaň, potřebuji tě. A někdy si ani neuvědomujeme, jak toho člověka potřebujeme.
Nezamiluješ se třikrát, i jednou je dost. Ale jak si mám být jistá, že jsem byla zamilovaná, nebo že jsem zamilovaná teď, když ani nevím co to bylo za city?
Vím, že už to skončilo, konečně.
Vím, že tě už nechci ani vidět.
Vím, že už nechci slyšet tvůj hlas.
Vím, že nechci se ti zahledět do očí.
Vím, že nechci vidět tvůj přiblblý úsměv.
Vím, že nechci cítit tu tvoji sladkou vůni.
Vím, že s tebou nechci nic mít.
Jak jsem tě viděla, uvjedomila jsem si tu realitu, to že už tě nechci. Našla jsem totiž někoho lepšího , mnohem lepšího, než si ty. Jsem s ním veselejší, příjemnější, celkově šťastnější.
Together? Forever.