Until the End.

Leden 2015

I na troskách se musí stavět.

31. ledna 2015 v 21:23 | -M. |  Přemýšlím
Je už příliš pozdě na to něco měnit. Pozdě na to začínat něco nového. Stále doufám, že se potkáme, podíváme se na sebe a usmějeme se. Jeden úsměv a člověk má hned krásnější den. Tvoje úsměvy, jak ty mi chybí. Vždy jsi mi sliboval, že zítřek bude lepší. Že na včerejšek se musí zapomenout. Žila jsem v minulosti. Občas se do ní znovu vracít. Vracím se zam za tebou. Nechci být smutná, že to skončilo. Nechci na to vzpomínat v dobrém.
ČLOVĚK NENÍ SMUTNÝ Z TOHO, ŽE VIDÍ DŘÍVE MILOVANOU OSOBU. ČLOVĚK JE SMUTNÝ Z TĚCH VZPOMÍNEK.

,,Buď silná." šeptá mi do ucha můj nejlepší kamarád. Vždy mi na důraz podpory stiskne ruku. Takové přátele člověk hledá celý život a nic jiného si nepřeje. Naše střetnutí, naše první opravdové střetnutí bylo zcela náhodné. Netušila jsem, že od té doby budeme jenom spolu. Nejlepší přátele navždy? Teď mi to nezní naivně. Jen s tebou, bráško.

Nikdy nebyl můj mozek synchronizovaný se srdcem. Proč mám v srdci dva? Jasně, každý si řekne, co to jsem za člověka. Mám přítele, kterého považuju za to nejlepší, co jsem našla. Nechci ho ztratit. Ale jako člověk, mám slabé chvilky. Ne, že bych milovala dva, ale prostě na toho druhého nemohu zapomenout.

Pršelo a mrzla jsem na kost. Velké kapky se mi srážely ve vlasech a na ramenech. Oblečení jsem už měla promočené tolik, že by se dalo ždímat. Stála jsem u tebe před domem. Jak malá vyděšená holka. Cítila jsem potřebu udělat to, co vždycky. Neměla jsem odvahu se na tebe znovu podívat. Zahledět se do těch očí- i tak si pamatuji jejich barvu. Jediný člověk, který mě dokázal odhadnout.

Byl jeden den, den, na který nevzpomínám jenom já. Vím, je to už dávno, měla bych to přestat rozebíat. Znovu a znovu. Byl to večer, všude byly načechrané růžové mráčky- romantický západ slunce. Seděli jsme vedle sebe, nenápadně na sebe přitisklí. Povídali jsme si. Koukali na sebe, těmi známými nežnými pohledy. Seděla jsem tam a v hlavě plno vzpomínek. Vzpomínek s tebou. Byly to ty nejkrásnější časy.

Nikdy jsem nechtěla, aby ti někdo ubližoval. Později jsem zjistlila, že jsem to byla já. Ublížila jsem ti, možná to tak nevnímáš, ale já to tak vidím. Vím, že si mě miloval. Upřímně miloval. Měl sis to rozmyslet dřív. Už to není jako dříve, ale věřím v lepší zítřek. Nejsem ti lhostejná, v to věřím. Pořád jsem tady a ty to víš.

Víra v to jít dál mi vždycky vysuší slzy. Mám jedno přání. A to je zapomenout. Zapomenout na všechno a navždycky. Možná mi to bude chvíli líto. I na troskách se musí začít stavět.

Není k tomu co dodat. Musím se z toho nějak dostat. Když není nikdo, kdo by mě z toho dostal, tak co mám dělat?

Bláboly

20. ledna 2015 v 17:52 | -M. |  Přemýšlím
Cvakám písmenko za písmenkem a přesto si nemyslím, že by z tohoto textu mohlo něco vyplynout. Zdá se mi, že to "moje psaní" ztrácí význam, ze dne na den si říkám, že bych to měla ukončit, že mě to nemá cenu. Ze začátku to bylo jen tak, protože mě to bavilo. Teď mi přijde, že to už nedělám jak pro lidi, tak pro sebe. Neříkám, že mě to nebaví, ale blog ztrácí sledovanost, je to možná mou neaktivitou a pícháním do sarého vosího hnízda. Ale víte co? Já si nemůžu pomoct. Nemůžu přestat, protože je to moje závislost. Kdyby někdo viděl, kolik mám rozepsaných článků. Kdybych je vydala, mohla bych mít skoro na každý den jeden článek. Nehodlám vydávat každý den, protože časem bych padla do skluzu. Už takhle nestíhám psát nové články. Tak proč tlačit na pilu ještě víc?

Návraty.

10. ledna 2015 v 11:42 | -M. |  Přemýšlím
Dnes jsem zaražená. Utržená ze řetězu. V tento moment jsem doufala strašně dlouhou dobu.Čekala jsem rok. A teď? Ničí mě to. Je to poměrně dlouhá doba, co se toho tolik stalo. Každý udělá blbost. Pokaždé, když ho vidím, připomene mi to jediným pohledem. Už se nechci vracet. Mám nový život. Ale proč to nemůže pochopit?! Teď, po 10 měsících bolesti a utrpení se ozve s tím, že cítil to co já. Ani neví jak to teď bolí.

Musím počítat s tím, že zítra nemusí být to co byl dneska.
Ale ví jak na mě. Vždycky mě překvapí. Stačí jedna blbá chyba a může mě poslat do krymu nebo márnice. Vidím co je teď. Kašlu na to co bylo předtím. On ví čeho všeho jsem schopná, když jde o nás dva.
Jednou se tváří jak anděl a podruhý mě stahuje do horoucího pekla.

Že bych se začala vracet ke starým zvykům? To neznamená nic dobrého. Přece nikdo neumí hrát na prasklé struny. Tak nechápu, o co se snažil. Jeden večer by mi mohl zničit vysněnou budoucnost. Nechci poslouchat tvé vyznání, já chci znát pravdu. Vím, že si mi ji už řekl. Ale mě to jako pravda nepřišla. Nepříde mi to skutečné.

Že v tom byly city z jeho strany? Něco mi říká, že to tak bylo. Ale mozek si myslí něco jiného. Tolikrát jsem nadtím přemýšlela.

Cítil u toho to, co já?
Přišlo mu naše přátelství spíš jako vztah?
Miloval mě doopravdy?
Kde se to pokazilo?
Proč se za mnou vrací?

Beru to jako poslední šanci, cítit to znova. Nejhorší je, že ta vášeň je cítit znovu. To napětí když jsme spolu. Jeho pohled. Ano, bojím se. Jsem zadaná a chci aby ten dokonalý vztah který mám vydržel.

Dívala sem se tolikrát jak odchází. Jak se ke mně otáčí zády a mizí za rohem ulice. Nikdy to nebolelo víc než teď. Měla jsem nutkání zastavit tě a říct jenom jedno slovo.
ZŮSTAŇ.