Until the End.

I na troskách se musí stavět.

31. ledna 2015 v 21:23 | -M. |  Přemýšlím
Je už příliš pozdě na to něco měnit. Pozdě na to začínat něco nového. Stále doufám, že se potkáme, podíváme se na sebe a usmějeme se. Jeden úsměv a člověk má hned krásnější den. Tvoje úsměvy, jak ty mi chybí. Vždy jsi mi sliboval, že zítřek bude lepší. Že na včerejšek se musí zapomenout. Žila jsem v minulosti. Občas se do ní znovu vracít. Vracím se zam za tebou. Nechci být smutná, že to skončilo. Nechci na to vzpomínat v dobrém.
ČLOVĚK NENÍ SMUTNÝ Z TOHO, ŽE VIDÍ DŘÍVE MILOVANOU OSOBU. ČLOVĚK JE SMUTNÝ Z TĚCH VZPOMÍNEK.

,,Buď silná." šeptá mi do ucha můj nejlepší kamarád. Vždy mi na důraz podpory stiskne ruku. Takové přátele člověk hledá celý život a nic jiného si nepřeje. Naše střetnutí, naše první opravdové střetnutí bylo zcela náhodné. Netušila jsem, že od té doby budeme jenom spolu. Nejlepší přátele navždy? Teď mi to nezní naivně. Jen s tebou, bráško.

Nikdy nebyl můj mozek synchronizovaný se srdcem. Proč mám v srdci dva? Jasně, každý si řekne, co to jsem za člověka. Mám přítele, kterého považuju za to nejlepší, co jsem našla. Nechci ho ztratit. Ale jako člověk, mám slabé chvilky. Ne, že bych milovala dva, ale prostě na toho druhého nemohu zapomenout.

Pršelo a mrzla jsem na kost. Velké kapky se mi srážely ve vlasech a na ramenech. Oblečení jsem už měla promočené tolik, že by se dalo ždímat. Stála jsem u tebe před domem. Jak malá vyděšená holka. Cítila jsem potřebu udělat to, co vždycky. Neměla jsem odvahu se na tebe znovu podívat. Zahledět se do těch očí- i tak si pamatuji jejich barvu. Jediný člověk, který mě dokázal odhadnout.

Byl jeden den, den, na který nevzpomínám jenom já. Vím, je to už dávno, měla bych to přestat rozebíat. Znovu a znovu. Byl to večer, všude byly načechrané růžové mráčky- romantický západ slunce. Seděli jsme vedle sebe, nenápadně na sebe přitisklí. Povídali jsme si. Koukali na sebe, těmi známými nežnými pohledy. Seděla jsem tam a v hlavě plno vzpomínek. Vzpomínek s tebou. Byly to ty nejkrásnější časy.

Nikdy jsem nechtěla, aby ti někdo ubližoval. Později jsem zjistlila, že jsem to byla já. Ublížila jsem ti, možná to tak nevnímáš, ale já to tak vidím. Vím, že si mě miloval. Upřímně miloval. Měl sis to rozmyslet dřív. Už to není jako dříve, ale věřím v lepší zítřek. Nejsem ti lhostejná, v to věřím. Pořád jsem tady a ty to víš.

Víra v to jít dál mi vždycky vysuší slzy. Mám jedno přání. A to je zapomenout. Zapomenout na všechno a navždycky. Možná mi to bude chvíli líto. I na troskách se musí začít stavět.

Není k tomu co dodat. Musím se z toho nějak dostat. Když není nikdo, kdo by mě z toho dostal, tak co mám dělat?
 


Komentáře

1 ell | 21. února 2015 v 21:01 | Reagovat

super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama