Někdy má člověk dojem, že už všechno ztratil, že se už nic dobrého nestane.. Ale proč doufat v tento závěr? Proč jednou nemyslíme optimisticky? Nejme takový. A nikdy nebude. Vždy se na svět budeme dívat realisticky, až skoro pesimisticky. To je ten důvod, proč se nikdy nedozvíme pravej smysl života. Podle nás je všechno v háji, nic se už nespraví, zůstane to tak jak je..
Člověk může doufat v co chce, může věřit v co chce. Tak proč se nesnažit změnit svoji budoucnost? S minulostí už nic nenaděláme. Proto se na ní nemusíme ani zaměřovat, už je to pryč. ALE MŮŽE SE TO VRÁTIT.
V týdnu mi napsala jedna osoba. Ten člověk, ten kluk pro mě dřív hondě znamenal. DŘÍV.
Snažil se mi namluvit, že je to můj osudovej kluk.. A bůh ví proč jsem byla na to i ochotná přistoupit.-
Ne že bych ho milovala nebo tak něco, ale je tam prostě něco tak nezaměnitelnýho, že to snad ani není možný. Vrtá mi v hlavě proč by se za mnou jinak pořád vracel..
Bože, nedělej mi to prosím..
