Until the End.

Březen 2015

I'll be brave.

27. března 2015 v 21:40 | -M. |  Přemýšlím
Fakt bych měla přestat psát tyhe řádky, čím víc řádků, tím víc jsem zamyšlená. Mohla bych psát do nekonečna o tom, jakej je tenhle svět nebo o tom jak na mě působí. Za ty roky, co si píšu takový svůj deník mám poznámek k tomuto tématu nesčetně mnoho. Nikdy se nebudu cítit zaskočena nad mými myšlenka. Už když jsem byla malá, neviděla jsem svět růžově. Viděla jsem ho jako místo, kde e lidi nemají rádi, snaží se jenom spolu přežít. Někdy se mi zná, že můžu zachytit jejich myšlenku, vždyť přece, jsme lidé a myslíme podobně.

Všichni odchází pryč. Snažili se získat co mohli, vyžrat to ostatním, jsme závistiví svině, děláme že táhneme za tým, ale každý hrajeme sám za sebe.

Blbá hra. Člověk si zvykne a ztratí důvěru. Nikdy se to už nezoraví, protože je vysoká pravděpodobnost, že přestane věřit i sám sobě. Hrozí nám to, všichni to přehlíží, všichni mlčí. Tak to si raději slíbím, že již s tím neseknu, že vydržím bojovat se svým vnitřním pocitem nezaujetí.

Nikdy nepůjdeš sám? Pitomost. Člověk jde sám celejk svůj život, tak proč by se mělo něvo změnit? Musíme otevřít oči a přestat věřit výmyslům, našemu úsudku zatemnělého díky filmům, ve kterých se skutečnost nikdy nezobrazí.

Já nevěřím lidem. Nikdy, nikomu. Je pro mě strašně těžké navázat opravdový nepředstíraný vztah s někým, kdo není v mém okolí. Umím se tvářit falešně, až moc dobře.

Všechno co jsi chtěl už je pryč. A teď se musíš stažit vyžít s tím co je a přestat se trápit tím co už není.
Neplač pro lásku, neplač pro nic. Breč jako vítěz- breč dovnitř. Mám svoji mantru.
Jednoho dne se může všechno změnit a ty nepoznáš ani kdy to bylo, kdy se to všechno začalo měnit, už třeba nebudeš stát na hranicích, na prahu cizích dvěří, když hledáš domov.

I'll be brave.


Realita je jinde.

20. března 2015 v 17:47 | -M. |  Přemýšlím
Čekat na někoho, kdo nás nemiluje.. To je jako schovat se před bouřkou pod strom. Už tolikrát jsem ti řekla sbohem, rotože sbohem znamená odejít, zapomenout..
Možná mě mrzí to že už se neozve, když mu jednou z aměsíc napíšu první. Možná mě mrzí to, že už spolu nechodíme ven a nepovídáme si dlouhí hodiny a nekoukáme na seb, jeden pohled, jedna vteřina, ale ro mě to vždy znamenalo něco víc. Neblo to pro mě nikdy jednoduché se udržet. Už žádný společný dny. Člověk, který od nás odejde s námi ani nikdy být neměl.

Někdy mám dojem, že se utopím ve svých myšlenkách. Copak někdo ví, kde se stala chyba? Já už odpověď znám. Jsem to já.
Vždycky jsem byla a vždycky budu. A netrap se příště tím, že se hádáme. Kdyby jsem se s tebou nehádala, znamenalo by to, že už není za co bojovat.

Vždy se budu usmívat na ty štětky,který mě budou chtít vidět na dně, budu se smát žárlivým blběčkům, kteří nikomu nic nepřejou. Budu ukazovat prostředník na ty idioty, který si myslí, že jsou něco víc.

Nikdy nemůžu být dostatečně dobrá, mě bude stačit, když budu dobrá jen pro toho jednoho. Děkuju miláčku, že jsi se mnou. Podle toho, co tady píšu by mi asi nikdo neuvěřil, že ho doopravdy miluju. Ae je to tak. Tady si jen vylívám srdce, nemůžu jen tak zapomenot a zahodit všechno co se kdy stalo.


Open your eyes.

19. března 2015 v 21:31 | -M. |  Přemýšlím
Prosím, neříkej mi, že mě miluješ. Je to pro mě až příliš náročné. Příliš náročné na to, abych to pochopila. Nikdy to pro mě nebylo lehké. Jsem jenom člověk. Nemůžeš po mě chtít něco, co nezvládnu. Chtěla jsem zachovat to, co bylo. Né ničit si tak nádherný přátelský, pouze přátelský vztah.

Je hezké mít někoho se stejnou retardací, jakou trpíte i vy sami. Několik takových lidí jsem našla, ale čas rozhodl za nás. Teď jen doufám, že ty se nerozhodneš odejít. Byl jsi tu příliš dlouho na to, abys to všechno zničil. Zmizel beze stopy. Zrovna ty ne. Zrovna teď ne.

Dny se mění, jsou další a další. Sny se ztrácí ve zbytkách popela z předešlého zklamání. Jako malá jsem věřila na opravdovou sílu přátelství a že když věříš lidem, oni budou věřit tobě. Tímhle heslem jsem se řídila jako nikdy ničím. Byla jsem hloupá, tak hloupá!

Moji rivalové byli stále přede mnou. O krok, někdy o dva, Ale teď? Podívejte se, kde jsem. Jak jsem vám utekla. To vy jste nakonec zůstali uvězněni ve své dimenzi, ve své skreslené realitě. Tak mi neraďte, jak mám žít. Jak se mám malovat. Co mám nosit. Jak se mám chovat. Co mám dělat.

Nikdy mi nebylo nikoho víc líto, než lidí, který se cpali mě do života a přitom s ním neměli vůbec žádnou souvislost. Je to ubohý. Tak proč to přece dělat?

Žiju ve městě, kde každej dělá, jak je mu všechno fuk. Ale když je začnete rozebírat od jejich povrchní vyzáže až k jejich srdci, duši, zjistíte, že není člověk, který by o druhém neřekl kde co. Jsou tu lidi, co si myslí, že jdou jiná liga. Že jdou něco víc. Jim ale nevisí nad hlavou gilotina. Nemají u zadku dynamit. Narozdíl od nás. Každý den je vídám na ulicích, s cígem v držce, flaška vodky v rue. Co si má pak člověk myslet? A když si představím situaci mých rodičů. V takovým prostředí vychovávej dítě, ještě lepší jich mít víc.
Koukám se jak se od gymplu valí banda mých kamarádů a říkám si jen, jak mohlki takhle skončit i oni.

Uvědomuju si, že někdy do této skupinky zapadám i já. Ale já si to umím přiznat, narozdíl od těch expertů, který si neumí už vůbec přiznat pravdu. O mě se říká hodně věcí, jedna z nich je, že si tu pravdu neumím přiznat. Že jsem smažka (s drogama jsem nikdy neměla nic společného.) a podobný věci, Samý kecy! Na nic víc se nezmůžou, protože na mě nic nemaj.

No jo no, někteří lidé se nezmění.

Nemůžem hrát na prasklé struny.

16. března 2015 v 21:06 | -M. |  Přemýšlím
☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁
Just how fast the night changes
Everything that you've ever dreamed of
Disappearing when you wake up
But there's nothing to be afraid of
Even when the night changes
It will never change me and you..

Když se podívám hluboko, co nejhlouběji to jde, teprve pak nacházím pravou dostatu našeho přátelského vztahu. Spíš v uvozovkách- "přátelského." Nikdy jsme nebyli jen přátelé a zdá se, že se to nezmění do budoucnosti. Chodíme okolo sebe. Koukáme se na sebe, ale děláme, že se neznáme. Jsme jen dva lidé se společnými vzpomínkami.

☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁

Obětovala jsem ti můj život, teď se z toho obviňuji. Nemusela to být chyba, mohl to bejt skutek tak úžasnej, že by si mi ho nikdy nezapomněl. Tvářil ses tak, abych na to nikdy nezapomněla, mělo to mít tenm efekt. Musela jsem ti důvěřovat. Přátelství s tebou bylo jako bych podepsala nějakou smlouvu.

Vypadalo to tak šíleně.

Každý tvůj dotyk ve mě zastavoval dech. Nemohla jsem mluvit. Tolik jsem vnímala tvoje pohyby. Čekala jsem co bude dál. Byl si můj den, byl si moje noc. Chytl jsi mě za boky a něžně políbil, ani jsem si to nikdy nezasloužila. Otočila jsem se a rozhodla že odkráčím pryč. Zvolila jsem ostřejší chůzi. Chtěla jsem aby mě dohnal, ale i nechtěla. Doběhl jsi mě, chytl za ruku. Tak jako tolikrát.

Jsou to dny, na které nejde jen tak zapomenout. Stahujou mě dolů, ke dnu, dolů do propastí smutku a samoty. Utahuju si tím mašli. Je to tak primitivní. Je to tak jednoduchý.

Miluji Tě?
Jistě že.

Nemusím se už koukat do tvých očí, abych vnímala tu bolest. Stačí mi podívat se na tvého bratra, na tvého dobrého přítele a vídím na nich to, že ví co by neměli. Jak to s námi skutečně bylo. Ne tu historku, co jsme navykládali lidem v našem okolí. Tiše jsem přihlížela, jak hraješ svoji roli. I já měla svoji. Byli jsme pár, ne oficiálně, ale byli. Nebo alespoň jsme to tak oba vnímali. Byli jsme sobě oddáni jak nikdy nikomu. Byl jsi první komu jsem řekla, že ho miluji.


Sakra, už mi nikdy nezlom srdce!
Vidíš to jak dopadám, zlato.
Nemůžeme hrát na popraskané struny.

☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁☁



Bláznovství jednoho člověka je jiné osoby realita.

15. března 2015 v 14:00 | -M. |  Přemýšlím

Každý den, každou noc. Koukám do zdi. Snažím se mluvit k lidem. Jako by mě vůbec neslyšeli. Jen projdou okolo, chvíli se zastaví, podívají se na mně, za čas zase odejdou. Funguje to takhle celý můj život. V podstatě se to pořád opakuje. Můj "koloběh života." Zvykla jsem si na to bejt sama. A už nehodlám měnit prostředí, abych mohla začít znova. Vím, že by to dopadlo stejně, možná i hůř.

Sedím v knihovně, koukám do knížky. Pomalu se začínámk ztrácet v textu a postupně se v něm nacházím. Najít sám sebe člověk může ve všem. Při každé nové knížce si vytvářím nový pseudonym a nového člověka, kterým chci být. A přesto se dokážu chovat přirozeně a falnešně, když předstírám, že tohle jsem já. Jen na tomto místě se můžu vynořit z mého nitra a alespoň nejbližším lidem ukážu, jaká jsem.

Lidi se nemění. Ani já se nemohu změnit. Není už naděje. Znám člověka, který ve mě věřil, ale při každém zážitku s ním se mi v hlavě honí myšlenky, že jsem možná udělala chybu. Ne jen jendu. Tolik chyb za svůj život jsem udělala, a žádnou nenapravila, svým způsobem. SNažila jsem se to překopat, zařídit si to jinak. Né všechno se podařilo. Zůstala jsem pak sama, na pokraji sil a duševního zhroucení.

,,Bláznovství jednoho člověka je jiné osoby realita."
-Tim Burton

Pak z čista jasna se vynořil jeden z nejbližších lidí, které jsem objevila v podstatě nedávno. První zpráva vypovídala o stejné retardaci. Po několika normálních (nedá se to pořád nazvat normáloní) konverzacích jsem v něm poznala skvělého člověka. Býval na tom stejně jako já. Po čase ještě hůř, ale i tak my rozumněl. Když ty, tak i já. Pamatuješ?
Děkuji ti za to, že si se znovu objevil a zahnal ty špatný myšlenky. Ne že by ses na tom zasloužil jenom ty, ale hraješ v tom hlavní roli. Máš tu důležitou úlohu v mém životě. Beru tě jako opravdového přítele, který s tebou zůstane napořád.

Už zmiz.

14. března 2015 v 13:47 | -M. |  Přemýšlím
Stálo mě to hodně času a úsilí změnit se. Odejít od tebe, vyprostit se z pocitů. Jak jsem se přestala vídat s tebou, neměla jsem žádné pocity, nic jsem necítila. Bylo mi prázdně a lhostejně. Byla jsem zvyklá na líbání v dešti, společné sprchy a všechno mi vzal. Každou hezkou vzpomínku zničil.

Bývala jsem výřečná, ráda jsem mluvila s lidma a jejich problémech. Snažila jsem se je změnit, pochopit je, pomoci jim. Ale ukázalo se, že je to zbytečný.

Stála jsem na rohu ulice. Sama, úplně sama. Koukala jsem na poslední letní západ slunce. Jak jsem stála, vypadala jsem až skoro ochromeně. Nemohla jsem se pohnout, natož odejít pryč, jak bylo původně v plánu. Ale někdo přišel. Usmál se na mě a zůstal se mnou. S tebou, navždy.

Nečekala jsem, že se stane to, co se stalo. Vnímala jsem každý jeho letmý dotek a nechtěla jsem přestat. Nechtěla jsem to s tebou skončit. Měli jsme šanci a nejen jednu.

Nebudem se k tomu vracet, netahejme to už zpátky. Tolik promrhaných slov, tolik zbytečných slz. Od té doby, co jsme se viděli naposledy nepláču. Nepotřebuji tě vidět, nepotřebuju tě slyšet. Nemusím tě znát. Ukončili jsme to už dávno. Už zmiz.

Yesterday, today, tomorrow

9. března 2015 v 21:36 | -M. |  Přemýšlím
Some days I feel broke inside
but I won't admit
Sometimes I just want to hide
'cause it's you I miss
And it's so hard to say goodbye
when it comes to this.
I love you!

Našlapuji tišše kolem nástrah mého života. Při každém kroku se mi zvedá žaludek z toho, že mě nenádvidíš. Ta nenávist je oboustranná, aspoň něco, co v našem dávném vztahu funguje..
Každá vzpomínka, která se nějakým zázrakem vynoří v mém mozku mě odpět stáhne dolů, na nejvzdálenější místo v mé mysli. Moc se mi dostávají pod kůži..

Don't complicate it,
Don't let the past dictate
Yeaaah,
I have been patient, but slowly I'm losing faith

I know you, baby.
I knew you, baby.


,,Nikdo se to nedozví."

7. března 2015 v 21:12 | -M. |  Přemýšlím
CHYBA, ale moje. Mohla jsem to tušit. Vždy, když přijde za mnou, dějou se věci, které by neměly. I tak jsem mu napsala, jestli se za mnou nechce večer stavit. Přišel, ale ne v takovém stavu, v jakém sem chtěla. Byl na mol, ne tolik, aby byl nezvladatelný. Hned jak jsem sešla dolů, stál tam a opíral se, nasadil flirtující úsměv.

,,Ahoj Maky." pozdravil.
Ten hlas jsem neslyšela tak dlouho. Vždyť už to jsou 4 měsíce. Jen tak jsme seděli, stáli, leželi(dokonce) a docela dobře jsme se bavili. I když jsem chvíli měla dojem, že bych se měla vrátit domů a vykašlat se na všechno. Proč dělám věci, který můžou smazat ty nádherný 4 měsíce s mým přítelem, který mě od něho dostal? Tak tohle bude můj konec, napadlo mě.

Po chvíli se na mě vrhnul. Přímáčkl mě ke zdi a políbil. Pak toho na chvíli nechal, jako by mu došlo, co dělá. Znovu se na mě podíval, tentokrát naprosto vážně. ,,Pořád jen kamarádi, jasný?" Pak jsme oba vybouchly smíchy. Nikdy to nebylo "jen kamarádský". A pak pokračoval. Zase, znovu a znovu. ,,Nikdo se to nedozví. Oni tu nejsou!" A znovu se začal smát. Takhle jsi pokračovat hodinu. Až doma nám oboum došlo, co jsme provedli.
Bylo to špatný rozhodnutí. Beru to jako ty poslední nejsladší polibky. Úplně poslední.

Jak jsme povídali, navázali jsme na naši poslední společnou konverzaci. Byla to ta konverzace, která mě přivedla k datům, který si pamatuju. Byly to romantické dny, ale také dny plné bolesti. Nikdy nezapomenu na první květiny. Nikdy nezapomenu první polibek a ani ten poslední. Mám jej v živé paměti.

13. červenec
18. červenec
22. červenec
18. prosinec
28. prosinec
2. leden
3. leden
5. leden
24. leden
18. únor
21. březen
4. duben
24. května
26. června
17. června
28. června
14. července
27. července
17. srpna
19. srpna
27. srpna
3. září
9. září
29. září
28. říjen
31. říjen

Bylo to špatný rozhodnutí. Beru to jako ty poslední nejsladší polibky. Úplně poslední.
KONEC.
Už se s ním nikdy neuvidím. Nesmím.

Už mi nikdy neříkej, že ti chybím. Víš že mám pro tebe slabost, i když už dávno nejsi můj. Tak už se za mnou nevracej.
Řekli jsme si všechno. Tak už mi rozumíš?