Stálo mě to hodně času a úsilí změnit se. Odejít od tebe, vyprostit se z pocitů. Jak jsem se přestala vídat s tebou, neměla jsem žádné pocity, nic jsem necítila. Bylo mi prázdně a lhostejně. Byla jsem zvyklá na líbání v dešti, společné sprchy a všechno mi vzal. Každou hezkou vzpomínku zničil.
Bývala jsem výřečná, ráda jsem mluvila s lidma a jejich problémech. Snažila jsem se je změnit, pochopit je, pomoci jim. Ale ukázalo se, že je to zbytečný.
Stála jsem na rohu ulice. Sama, úplně sama. Koukala jsem na poslední letní západ slunce. Jak jsem stála, vypadala jsem až skoro ochromeně. Nemohla jsem se pohnout, natož odejít pryč, jak bylo původně v plánu. Ale někdo přišel. Usmál se na mě a zůstal se mnou. S tebou, navždy.
Nečekala jsem, že se stane to, co se stalo. Vnímala jsem každý jeho letmý dotek a nechtěla jsem přestat. Nechtěla jsem to s tebou skončit. Měli jsme šanci a nejen jednu.
Nebudem se k tomu vracet, netahejme to už zpátky. Tolik promrhaných slov, tolik zbytečných slz. Od té doby, co jsme se viděli naposledy nepláču. Nepotřebuji tě vidět, nepotřebuju tě slyšet. Nemusím tě znát. Ukončili jsme to už dávno. Už zmiz.