Until the End.

Duben 2015

Když vybouchne, zničí všechno v dosahu.

18. dubna 2015 v 14:29 | -M. |  Přemýšlím
Koukám na obrazovku. Sedím, čekám na myšlenku, v hlavě prázdno. Druhou rukou si přejíždím krk a hledám tu nejmilovanější věc na světě, kterou teď nesmím nosit. Kdykoliv na sebe pohlédnu do zrcadla, vidím v mých očích někoho jiného. Někoho, kdo se změnil a neváží si ani sám sebe, tak jak bych mohla ostatních. Můj přítel je se mnou každý den, aspoň chvíli. Včera se mně zeptal, kde mám náhrdelník-granát od něj. Byl to krásný dárek, od člověka, který mě zná. Granát by měl symbolizovat moji povahu, podle něj.
-Když vybouchne zničí všechno v dosahu.

Tohle že bych měla být já? Přiznávám. Většinou to takhle doopravdy je. Většinou... Vlastně pořád. Často si teď říkám, proč jsem taková. Vždyť jsem bývala jiná. Každý by mi řekl, že tak maximálně v bývalém životě. Minulý víkend byl pro mě zvláštní. Vytáhl jsi mně v sobotu věčer ven, jen tak, na jedno- jak jsi rád říkával. Sedli jsme si v soukromí. Koukali na západ slunce. U rybníka. Začínalo to vypadat jako letní večer. Podíval ses na mě a zeptal ses, proč brečím. Ani jsem si to neuvědomovala. Pocítila jsem z jeho pohledu naléhavost. Vysypala jsem mu pravdu, že jsem si vzpomněla na loňské léto. On se na mě pousmál a začal mi vyprávět, jak to léto viděl on. ,,Měli jsme dobrý i špatný dny. Bylo to hezký i smutný. Nejlepší bylo, že to u mně nebylo jen tak, že v tom byly city. S jakoukoliv holkou to bylo prostě jen tak.. Ale u nás to fungovalo jako normální vztah. Nedokázal sem ti říct, co k tobě cítím. Teda dřív... Celkem dlouho sem ta vzpomínal"
Já si pamatuju to, že jsme tak doopravdy fungovali. Že každý na nás dva koukal skrz prsty. Měli jsme spolu být? Každý na to měl jiný názor, ale názory nás dvou se schodly. Bylo to dobře. Kdybych nebyla s tebou a nezažilu tu bolest, co jsi mi způsobil a naopak, nenašli by jsme člověka, který nám padne naprosto dokonale.

It hurts. Bit I remember every scars.
Občas bolí to, že nejsme my dva spolu. Ale čas všechno může změnit. Během jednoho okamžiku se mi přetočil život. Těžko říct jak to jednou bude vypadat.

Stále čekám

5. dubna 2015 v 22:06 | -M., |  Přemýšlím
Další esej, další bolestivá slova, která už dávno ztratila smysl. Nic už ve mně nezbývá. Jen touha splnit si sen a zármutek-věčný zármutek a zklamání. Protrpíme toho hodně, to všechno pro dosáhnutí cíle, někdy se sdá nemožným. Neuvědomujeme si to. Vše se točí kolem jedné věci, kterou jsme přestali sledovat už dávno. Velmi, velmi dávno… Když se zamyslím nad těmito slovy,jak už je u mě zvykem, povzdechnu si.

Nikdy mi nikdo nevysvětlil, co je to láska.
Nikdy mi nikdo neřekl, že první opravdová láska bolí, že ji člověk prožije brzy, že ten pocit, když jste vedle té osoby se nikdy nezmění, ať už milujete kohokoliv jiného.
Nikdy mi nikdo nevysvětlil, co znamená pravé přátelství. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, co jsou to sny, co jsou to cíle.
Co je to oddanost, důvěra, co je to cítit něco skutečného a přesto tak absurdního.

Čekám na to vysvětlení, čekám na něj celou dobu, co žiji. Koukám se po lidech, koukají do země a když se je zeptám na něco osobnějšího, sklopí zrak ještě víc, jestli to jde, zrudnou a neodpoví, Radši rozhovor změní a doufají, že už nevím, na co jsem se ptala.
Nejsem hloupá, abych nezjistila, jak tento svět funguje. Jak se všechno jeví strašně pevně, ale přitom se hroutí. Lidé lžou. Stále dokola. Nevěř, nevěř, nevěř. V jeden den je to samé jak nás mají rádi, nikdy tě neopustíme, nikdy tě nezradíme. Realita je jinde.

Byl jeden kluk- mockrát vyprávěný příběh. Už je to taková klasika. Miloval ji, ona jeho ne. Pak pochopila, po hádce. Bylo pozdě. Byla smutná, ale osud jim dal další šanci. Ona už neváhala a vrhla se do toho po hlavě. Každou zprávu, kterou poslal, četla stále dokola, až se jí ta slova vryla do paměti. Zdálo se to skvělé, perfektní. Tak moc perfektní, že to nemohla být ani pravda. Nechtěla tomu věřit, nechtěla to pochopit. Doplatila na svá rozhodnutí. Obětovala mu tělo, duši, všechno. Litovala toho, dlouhý rok, než to jejich porozchodové přátelství začalo ničit a přerůstat opět k něčemu většímu. Byla to láska, už zase, možná pořád. Nikdy netušila, že se to bude opakovat. Zdálo se, že k sobě patřili. Stačil jeden den, aby se tzv. pár snů rozdělil. Nebude to stejné, historie se přeci opakuje. Rozdělil je čas, už si nemají o čem povídat, dny neubíhají tak rychle. Když do sebe náhodou narazí na ulici, obejmou se. To jediné je na daný moment spojí. Vymění si pohledy, jen na pár vteřin, nic neřeknou, jen dál pokračují v cestě. Občas se zdá, že je v nich ždibec té jejich bolesti, že to nebylo jenom snění. Po dlouhé době se zase potkali, zcela náhodou. No, spíš zase do sebe narazili. Objali se, podívali se na sebe- bez jediného slova. Pak z něj jen vypadlo:,,To, že jsem tě nechal, byla tenkrát jedna z největších chyb." Oči jí zalily slzy. Snažila se plakat jako vítěz- dovnitř. On se na ní jen pousmál, objal ji pevněji. Ta bolest byla viditelnější a viditelnější. Když přijde na city, člověk je tak slabý.