Until the End.

Stále čekám

5. dubna 2015 v 22:06 | -M., |  Přemýšlím
Další esej, další bolestivá slova, která už dávno ztratila smysl. Nic už ve mně nezbývá. Jen touha splnit si sen a zármutek-věčný zármutek a zklamání. Protrpíme toho hodně, to všechno pro dosáhnutí cíle, někdy se sdá nemožným. Neuvědomujeme si to. Vše se točí kolem jedné věci, kterou jsme přestali sledovat už dávno. Velmi, velmi dávno… Když se zamyslím nad těmito slovy,jak už je u mě zvykem, povzdechnu si.

Nikdy mi nikdo nevysvětlil, co je to láska.
Nikdy mi nikdo neřekl, že první opravdová láska bolí, že ji člověk prožije brzy, že ten pocit, když jste vedle té osoby se nikdy nezmění, ať už milujete kohokoliv jiného.
Nikdy mi nikdo nevysvětlil, co znamená pravé přátelství. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, co jsou to sny, co jsou to cíle.
Co je to oddanost, důvěra, co je to cítit něco skutečného a přesto tak absurdního.

Čekám na to vysvětlení, čekám na něj celou dobu, co žiji. Koukám se po lidech, koukají do země a když se je zeptám na něco osobnějšího, sklopí zrak ještě víc, jestli to jde, zrudnou a neodpoví, Radši rozhovor změní a doufají, že už nevím, na co jsem se ptala.
Nejsem hloupá, abych nezjistila, jak tento svět funguje. Jak se všechno jeví strašně pevně, ale přitom se hroutí. Lidé lžou. Stále dokola. Nevěř, nevěř, nevěř. V jeden den je to samé jak nás mají rádi, nikdy tě neopustíme, nikdy tě nezradíme. Realita je jinde.

Byl jeden kluk- mockrát vyprávěný příběh. Už je to taková klasika. Miloval ji, ona jeho ne. Pak pochopila, po hádce. Bylo pozdě. Byla smutná, ale osud jim dal další šanci. Ona už neváhala a vrhla se do toho po hlavě. Každou zprávu, kterou poslal, četla stále dokola, až se jí ta slova vryla do paměti. Zdálo se to skvělé, perfektní. Tak moc perfektní, že to nemohla být ani pravda. Nechtěla tomu věřit, nechtěla to pochopit. Doplatila na svá rozhodnutí. Obětovala mu tělo, duši, všechno. Litovala toho, dlouhý rok, než to jejich porozchodové přátelství začalo ničit a přerůstat opět k něčemu většímu. Byla to láska, už zase, možná pořád. Nikdy netušila, že se to bude opakovat. Zdálo se, že k sobě patřili. Stačil jeden den, aby se tzv. pár snů rozdělil. Nebude to stejné, historie se přeci opakuje. Rozdělil je čas, už si nemají o čem povídat, dny neubíhají tak rychle. Když do sebe náhodou narazí na ulici, obejmou se. To jediné je na daný moment spojí. Vymění si pohledy, jen na pár vteřin, nic neřeknou, jen dál pokračují v cestě. Občas se zdá, že je v nich ždibec té jejich bolesti, že to nebylo jenom snění. Po dlouhé době se zase potkali, zcela náhodou. No, spíš zase do sebe narazili. Objali se, podívali se na sebe- bez jediného slova. Pak z něj jen vypadlo:,,To, že jsem tě nechal, byla tenkrát jedna z největších chyb." Oči jí zalily slzy. Snažila se plakat jako vítěz- dovnitř. On se na ní jen pousmál, objal ji pevněji. Ta bolest byla viditelnější a viditelnější. Když přijde na city, člověk je tak slabý.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama