Until the End.

Květen 2015

Bez emocí

10. května 2015 v 21:28 | -M. |  Přemýšlím
Jak napsat článek plný emocí, když mi ty emoce schází. Rozprchly se do všech koutů mého srdce, mojí mysli. Už neexistujou, na to je už krapánek pozdě. Nevím, jestli je normální výdat se se svým ex přítelem, koukat se mu do očí, vidět to, co předtím, plamen touhy, zakázané ovoce a ani nehnout brvou. Jen koukat a sledovat, jak se jeho vášnivý, veselý, šťastný pohled mění na něco tak zkleslého a ponurého. Jsem hrdina na mostě, co hoří.

Scházela mi jediná věc, být s tebou. Pak se něco stalo. Vrátil si se. Každou noc se ke mně tišše přikrádáš ve snech a říkáš mi ty slova, co tenkrát. ,,Neboj se, už to bude v pořádku. Jsem s tebou. Ty si to věděla, že to takhle skončí. Víš že 2 z pěti lidí si vezmou svoji první lásku? My jsme ti dva." Civíš na mě, jako kdybych byla já ta tvoje vyvolená. Že prej osud za to může..

Stačil by úsměv tvůj, ale i tak chtěl bych víc. Neopakuj mi to. Tak moc to pro mě znamenalo. Srdce máme hlasitá, jako lvi. Tak proč krotíme svůj hlas? Jsme tak trochu odlišní, ale není proč se stydět. ,,Servi to ze sebe a nenech mě čekat. Už tu možná nebudu." Žádná romantika, žádné vzrušení. Jenom jistota.

Jdeme společně po ulici, nevnímám známku života. To ticho zžírá. Ani necekne, jen si něco tišše mumlá, nic mu nerozumím. Tak odtažitý a chladný. Posadíme se naproti sobě a chci si povídat. Dobře, tak ne. Radši odbočím pohledem. Konečně jsem se rozmyslela a něco pronesla. ,,My si vážně nemáme co říct." On se na mě překvapeně podíval a vykulil oči tak, že jsem to viděla jen párkrát. Myslí si, že je to hloupost, že jen přemýšlí, kdy jsme naposledy byli sami spolu, jen my dva.

V tu dobu začnu přemýšlet, jak jsem mu ve skutečnosti ublížila. Je ticho, lásko. Ne, já nejsem to, co sis myslela, že jsem. Já jsem příběh. Já jsem rozchod. Jsem ten tvůj osudný spalující žár. Každý jeho pohyb vyjadřuje to, co si myslím, že mu běhá v hlavě. Vidím to na něm. Kouká se na mě tím svým pohledem, který znejistí. Žádná romantika, jen strnulost a prázdno. Vidíš ty jizvy, cítíš mé srdce?

Utíkej, lásko. Já jsem ta pravda, které se bojíš, kterou nechceš slyšet. Jsem horečka, kterou sis vytvořila. Jako by to na mě křičel bez toho, aby mu vyšla z úst jediná hláska. Otočíš se a zase. Pořád to samé dokola. Milovala jsem to, nenáviděla jsem to. V tomhle stavu.. Nechci to už vrátit. Žádné letmé dotyky, silné a upřímné pohledy do očí, u kterých se podlamují kolena.

Co nás dva zachrání, když ses svět hroutí do popela? Co z nás zbude? Zatracení ve snech. Čas mě hodně naučil a vím, že už to takové nebude. Válí se ti stoh papírů na stole. Prohlížela jsem si to, četla jsem slova, které jsi vyryl do papíru, jako by tam měly být věčně, aby aspoň podobmá realita někde byla. Máš tam tolik kreseb. Takovou náhodou mi tam vyznáváš lásku, kde se dá. Říkáš jak tě to mrzí. Když se vrátíš do pokoje, zeptáš se mě, co dělám. Neříkám nic. Ty na mě jemně sáhneš a obejmeš.

Nemám strach, Vím všechno, co chci. Našla jsem tvůj hlas, tvoji duši, tvoji mysl.

Otroci nemocí

2. května 2015 v 17:19 | -M. |  Přemýšlím
Jsem smutná z toho, jaký jsou lidi. Zvlášť v tomto případě. Představte si některé lidi z města nebo vesnice, jednodušeji z vašeho okolí, kde žijete, chodíte do školy. Kolikrát si o nich můžete myslet, že jsou naprosto v pořádku a oni mohou být na okraji smrti. U nás na škole a celkově ve městě je spousta takovejch lidí, ani by se nedali spočítat. Někdy ani netuším, že je to pravda, možná se v to jen snažím doufat v to, že se jim život otočí a nebudou takhle dál žít. Týdně, denně vídám lidi s různým postižením, nejen postižení, ale i s různými poruchami.

Znám jednu holčinu, neznám jí moc dlouho a o týhle její stránce jsem doposud nevěděla. Řekla mi to po včerejším článku, který ji prý dojal. Rozhodla jsem se o ní zmínit, také není v nejlepším stavu. Abych zhruba upřesnila co jí je-trpí díky tomu, že se jí v těle nevytváří dostatek buněk a rychle jí odumírají. Díky tomu se jí ucpává primární bronchus=průdušku do levé plíce. Takže jedna plíce ji v podstatě nepracuje a pravá nestíhá pracovat za obě. Kdyby se s tím nerozhodla něco udělat, mohla to být její smrt. Dokáže si snad někdo z vás představit to, že by jste byli ve velmi nízkém věku ošizení o život? Teď už čeká jen na operaci.

Znám jednoho klučinu, říkejme mu třeba Martin. Mohl z něj být jednou kluk jako hora. A jak je na tom teď? Nazývala bych ho zázračné dítě. Narodil se v pátém měsíci. Opravdovej zázrak je, že to přežil. Možná to zní jako lež, že to přeháním a podobně. Ale je to pravda. Jak je na tom teď ten chudák? Sedí na vozejku a v životě nebude chodit. Tejdně jezdí cvičit, pokaždý brečí. Když ho vidím ve škole, jak ho tlačí asistentka po chodbě, je mi ho tak strašně líto. Vidím, jak do něj kopou. Jednou do kola, jednou do nohy. Kdyby se jim to vymstilo, mohl by spadnout a něco by se mu mohlo stát. Tohle dělaj fakani z šestý třídy.

U nás ve škole máme autisty, retardy a další postížený děti. Ve mětstě je i několik dětí s Dawnovým syndromem. Většinou jim to diagnostikovali v opravdu nízkém věku, u některých se to vyvíjelo postupně, některý jsou takoví od narození. je to síla, vidět tyhle lidi, pozorovat je a zkoumat. Ten kluk, kterýho jsem nazvala Martin je závislej na všech okolo, v životě může jenom snít o tom, že by si došel sám na záchod nebo by se úplně sám napil, takovýhle věci on nikdy nezvládne. Když se na mě podívá, sleduju na něm tu bolest,to,že nikdo nechápe, jak mu je. Nemám k němu dvakrát blízko, celkově k nikomu takovýmu od nás ze školy. Bolest nás spojuje, je to jedniný, ale stačí to.

Vděčná

1. května 2015 v 15:55 | -M. |  Přemýšlím
Titulek článku nesmí být prázdný. Ale jak ztvárnit nemožné? Netušit, co napsat. Sedět a koukat- jako obvykle. Mizerná nálada útočí, já padám. Nedokážu se s ní vypořádat. V takovéhle dny se nabízí sama. Déšť buší do oken, jsem sama v místnosti. Nikdo mě nevidí, nikdo mě neslyší. A připadám si méněcenná. Taky nic nového. Někdy si už myslím, že nemám sama se sebou problém, že se vidím jinak, než mě vidí ostatí. Například hubená- to asi nikdy nebudu.Omyl-ne jejich, ale můj.

Jsem asi ve špatném rozpoložení, nebo já už nevím. Často uvažuju, jestli to není prostředím, kde žiju, blbost. Nemožné. Někdy prostě ve stínech hledám světlo. City se blíží ke stavu kamene, vůbec žádné. Přestala jsem věřit na lásku, i když mám přítele. Nevidím to jako lásku. Vidím to jako pouto, věčný pouto dvou lidí, kteří si rozumí navzájem víc než kdokoliv jiný a je jim spolu líp, můřou spolu dělat všechno. V jednu chvíli přáteli, druhou sourozenci, třetí párem.

Už je to dávno pryč, ty roky, co jsem byla slepá. Daleko,daleko pryč. Když se podívám do minulosti, možná jsem se ani nepoučila, jsem pořád stejná. Nikdy jsem nezměnila názor na osud, žádý není. Každý jsme sám sebou a postupem času a dospívání se utváří naše osobnost. Osud není- to naše vůle a myšlení nás vede tam, kde máme být.

Vytvořila jsem si vlastní plán a vlastnmí názor. V hlavě si ho čmárám po obrovzkém plátně nemožného. Jsem jenom umělá kreace člověka, kterému nikdy nedochází nápady, má určitou představu, které se drží. A začátek? Ten asi není. Samota udělá s člověkem nemožné. Moje duše se rozpadá na kousky, na prach, mé tělo nevnímá ani změny počasí nijak zásadně.

Zdá se, že trpím nějakou poruchou osobnosti. PSYCHIATR PSYCHOPAT. Ironie, ironie. No, asi se na to dvakrát nehodím s mojí povahou. Dřív jsem se zdála normální, díky práškům na agresi, vypadala jsem normální, užívala jsem si, pila, kouřila, hulila(i tohle jsem zkusila, bohužel) Pak jsem se dozvěděla, co jsem nechtěla. Ničila jsem si život, dobrovolně. Jak jsem se dozvěděla, že se mnou něco je, teď už možná jen bylo, spíš bylo (díky bohu.. ) sekla jsem absolutně se vším, uzavřela jsem se sama do sebe.

Když jsem to řekla svému příteli zůstal stát na místě,ani se nehnul. Jen stál a koukal mi do očí, cítila jsem bolest, viděla jsem bolest, vnímal to stejně. Bolest a nic víc, hodili jsme to za hlavu, vždyť by to mělo býtz v pořádku. Těžko říct, proč tak zareagoval. Když jsem to řekla nejlepšímu kamarádovi, zareagoval stejně. Porč oni mají o mě větší strach než já sama o sebe? Nechci, aby ze mě kdokoliv dělal chudinku, že jsem se s tím zčásti narodila, nejsem jediná kdo to má/měl.

Údajně i díky tomuto jsem tak náladová, tvrdívali mi. Není to tebou, je to v tobě. Věta, která mi nikdy nedávala smysl. Ještě aby jo. Dělalii ze mně vždycky strašně nemocnou, když jsem byla malá, ani si nepamatuu velku, hodně vgelkou část mého dětství, nepamatuji si ani jedny narozeniny, jen ty poslední asi troje. Někdy si chytnu album s fotkama, když jsem byla malá. Procházím fotky a zkoumám je. To jsem fakt byla já? Nepoznávám se. Nevím jaká jsem byla. Když mluvím státou, často mi to vypráví.

Při narození jsem byla strašně malá, narodila jsem se o 10 dní dřív. Vlasy barvy černého uhlí, oči jak akvamaríny. Postupem času jsem se změnila k nepoznání- zelené oči, světle hnědé až zrzavé vlasy. Měla jsem daqr řeči, od malička, od svých 8 měsíců mluvím. Moje první slovo bylo táta. Často jsme sedávali na gauč a procházel si se mnou moji první knížku, kterou jsem dostala, díky mami a tati♥ . Byl to atlas zvířat, stále ho mám schovaný v polici. Vždy se mě ptal, co je to za zvíře a já mu to řekla, nebyl mi ani rok. Byl překvapen mým nadáním k mluvení a mojí pamětí. Nejoblíbenější zvíře byl pásovec, kdo ví proč. Taťka mi to slovo vrejvá do paměti pořád, když si na to vzpomene. Často se za mne modlívali, když jsem byla malá,aby se mi zahojila prasklina na srdci.

Když doktoři říkali, že to bude v pořádku, div štěstím neskákali ke stropu. Milovali mně tak jak nikdo předtím a nikdo nikdy nebude. Konečně si začínám uvědomovat, co pro mě všechno udělali. Že to se mnou myslí dobře. Proč mi to ale došlo až dnes? Možná proto, že jsem ráda, že tu svoji rodinu mám♥

Díky mami a tati, díky sestřičky.♥