Jak napsat článek plný emocí, když mi ty emoce schází. Rozprchly se do všech koutů mého srdce, mojí mysli. Už neexistujou, na to je už krapánek pozdě. Nevím, jestli je normální výdat se se svým ex přítelem, koukat se mu do očí, vidět to, co předtím, plamen touhy, zakázané ovoce a ani nehnout brvou. Jen koukat a sledovat, jak se jeho vášnivý, veselý, šťastný pohled mění na něco tak zkleslého a ponurého. Jsem hrdina na mostě, co hoří.
Scházela mi jediná věc, být s tebou. Pak se něco stalo. Vrátil si se. Každou noc se ke mně tišše přikrádáš ve snech a říkáš mi ty slova, co tenkrát. ,,Neboj se, už to bude v pořádku. Jsem s tebou. Ty si to věděla, že to takhle skončí. Víš že 2 z pěti lidí si vezmou svoji první lásku? My jsme ti dva." Civíš na mě, jako kdybych byla já ta tvoje vyvolená. Že prej osud za to může..
Stačil by úsměv tvůj, ale i tak chtěl bych víc. Neopakuj mi to. Tak moc to pro mě znamenalo. Srdce máme hlasitá, jako lvi. Tak proč krotíme svůj hlas? Jsme tak trochu odlišní, ale není proč se stydět. ,,Servi to ze sebe a nenech mě čekat. Už tu možná nebudu." Žádná romantika, žádné vzrušení. Jenom jistota.
Jdeme společně po ulici, nevnímám známku života. To ticho zžírá. Ani necekne, jen si něco tišše mumlá, nic mu nerozumím. Tak odtažitý a chladný. Posadíme se naproti sobě a chci si povídat. Dobře, tak ne. Radši odbočím pohledem. Konečně jsem se rozmyslela a něco pronesla. ,,My si vážně nemáme co říct." On se na mě překvapeně podíval a vykulil oči tak, že jsem to viděla jen párkrát. Myslí si, že je to hloupost, že jen přemýšlí, kdy jsme naposledy byli sami spolu, jen my dva.
V tu dobu začnu přemýšlet, jak jsem mu ve skutečnosti ublížila. Je ticho, lásko. Ne, já nejsem to, co sis myslela, že jsem. Já jsem příběh. Já jsem rozchod. Jsem ten tvůj osudný spalující žár. Každý jeho pohyb vyjadřuje to, co si myslím, že mu běhá v hlavě. Vidím to na něm. Kouká se na mě tím svým pohledem, který znejistí. Žádná romantika, jen strnulost a prázdno. Vidíš ty jizvy, cítíš mé srdce?
Utíkej, lásko. Já jsem ta pravda, které se bojíš, kterou nechceš slyšet. Jsem horečka, kterou sis vytvořila. Jako by to na mě křičel bez toho, aby mu vyšla z úst jediná hláska. Otočíš se a zase. Pořád to samé dokola. Milovala jsem to, nenáviděla jsem to. V tomhle stavu.. Nechci to už vrátit. Žádné letmé dotyky, silné a upřímné pohledy do očí, u kterých se podlamují kolena.
Co nás dva zachrání, když ses svět hroutí do popela? Co z nás zbude? Zatracení ve snech. Čas mě hodně naučil a vím, že už to takové nebude. Válí se ti stoh papírů na stole. Prohlížela jsem si to, četla jsem slova, které jsi vyryl do papíru, jako by tam měly být věčně, aby aspoň podobmá realita někde byla. Máš tam tolik kreseb. Takovou náhodou mi tam vyznáváš lásku, kde se dá. Říkáš jak tě to mrzí. Když se vrátíš do pokoje, zeptáš se mě, co dělám. Neříkám nic. Ty na mě jemně sáhneš a obejmeš.
Nemám strach, Vím všechno, co chci. Našla jsem tvůj hlas, tvoji duši, tvoji mysl.
