Until the End.

Otroci nemocí

2. května 2015 v 17:19 | -M. |  Přemýšlím
Jsem smutná z toho, jaký jsou lidi. Zvlášť v tomto případě. Představte si některé lidi z města nebo vesnice, jednodušeji z vašeho okolí, kde žijete, chodíte do školy. Kolikrát si o nich můžete myslet, že jsou naprosto v pořádku a oni mohou být na okraji smrti. U nás na škole a celkově ve městě je spousta takovejch lidí, ani by se nedali spočítat. Někdy ani netuším, že je to pravda, možná se v to jen snažím doufat v to, že se jim život otočí a nebudou takhle dál žít. Týdně, denně vídám lidi s různým postižením, nejen postižení, ale i s různými poruchami.

Znám jednu holčinu, neznám jí moc dlouho a o týhle její stránce jsem doposud nevěděla. Řekla mi to po včerejším článku, který ji prý dojal. Rozhodla jsem se o ní zmínit, také není v nejlepším stavu. Abych zhruba upřesnila co jí je-trpí díky tomu, že se jí v těle nevytváří dostatek buněk a rychle jí odumírají. Díky tomu se jí ucpává primární bronchus=průdušku do levé plíce. Takže jedna plíce ji v podstatě nepracuje a pravá nestíhá pracovat za obě. Kdyby se s tím nerozhodla něco udělat, mohla to být její smrt. Dokáže si snad někdo z vás představit to, že by jste byli ve velmi nízkém věku ošizení o život? Teď už čeká jen na operaci.

Znám jednoho klučinu, říkejme mu třeba Martin. Mohl z něj být jednou kluk jako hora. A jak je na tom teď? Nazývala bych ho zázračné dítě. Narodil se v pátém měsíci. Opravdovej zázrak je, že to přežil. Možná to zní jako lež, že to přeháním a podobně. Ale je to pravda. Jak je na tom teď ten chudák? Sedí na vozejku a v životě nebude chodit. Tejdně jezdí cvičit, pokaždý brečí. Když ho vidím ve škole, jak ho tlačí asistentka po chodbě, je mi ho tak strašně líto. Vidím, jak do něj kopou. Jednou do kola, jednou do nohy. Kdyby se jim to vymstilo, mohl by spadnout a něco by se mu mohlo stát. Tohle dělaj fakani z šestý třídy.

U nás ve škole máme autisty, retardy a další postížený děti. Ve mětstě je i několik dětí s Dawnovým syndromem. Většinou jim to diagnostikovali v opravdu nízkém věku, u některých se to vyvíjelo postupně, některý jsou takoví od narození. je to síla, vidět tyhle lidi, pozorovat je a zkoumat. Ten kluk, kterýho jsem nazvala Martin je závislej na všech okolo, v životě může jenom snít o tom, že by si došel sám na záchod nebo by se úplně sám napil, takovýhle věci on nikdy nezvládne. Když se na mě podívá, sleduju na něm tu bolest,to,že nikdo nechápe, jak mu je. Nemám k němu dvakrát blízko, celkově k nikomu takovýmu od nás ze školy. Bolest nás spojuje, je to jedniný, ale stačí to.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama