1. května 2015 v 15:55 | -M.
|
Titulek článku nesmí být prázdný. Ale jak ztvárnit nemožné? Netušit, co napsat. Sedět a koukat- jako obvykle. Mizerná nálada útočí, já padám. Nedokážu se s ní vypořádat. V takovéhle dny se nabízí sama. Déšť buší do oken, jsem sama v místnosti. Nikdo mě nevidí, nikdo mě neslyší. A připadám si méněcenná. Taky nic nového. Někdy si už myslím, že nemám sama se sebou problém, že se vidím jinak, než mě vidí ostatí. Například hubená- to asi nikdy nebudu.Omyl-ne jejich, ale můj.
Jsem asi ve špatném rozpoložení, nebo já už nevím. Často uvažuju, jestli to není prostředím, kde žiju, blbost. Nemožné. Někdy prostě ve stínech hledám světlo. City se blíží ke stavu kamene, vůbec žádné. Přestala jsem věřit na lásku, i když mám přítele. Nevidím to jako lásku. Vidím to jako pouto, věčný pouto dvou lidí, kteří si rozumí navzájem víc než kdokoliv jiný a je jim spolu líp, můřou spolu dělat všechno. V jednu chvíli přáteli, druhou sourozenci, třetí párem.
Už je to dávno pryč, ty roky, co jsem byla slepá. Daleko,daleko pryč. Když se podívám do minulosti, možná jsem se ani nepoučila, jsem pořád stejná. Nikdy jsem nezměnila názor na osud, žádý není. Každý jsme sám sebou a postupem času a dospívání se utváří naše osobnost. Osud není- to naše vůle a myšlení nás vede tam, kde máme být.
Vytvořila jsem si vlastní plán a vlastnmí názor. V hlavě si ho čmárám po obrovzkém plátně nemožného. Jsem jenom umělá kreace člověka, kterému nikdy nedochází nápady, má určitou představu, které se drží. A začátek? Ten asi není. Samota udělá s člověkem nemožné. Moje duše se rozpadá na kousky, na prach, mé tělo nevnímá ani změny počasí nijak zásadně.
Zdá se, že trpím nějakou poruchou osobnosti. PSYCHIATR PSYCHOPAT. Ironie, ironie. No, asi se na to dvakrát nehodím s mojí povahou. Dřív jsem se zdála normální, díky práškům na agresi, vypadala jsem normální, užívala jsem si, pila, kouřila, hulila(i tohle jsem zkusila, bohužel) Pak jsem se dozvěděla, co jsem nechtěla. Ničila jsem si život, dobrovolně. Jak jsem se dozvěděla, že se mnou něco je, teď už možná jen bylo, spíš bylo (díky bohu.. ) sekla jsem absolutně se vším, uzavřela jsem se sama do sebe.
Když jsem to řekla svému příteli zůstal stát na místě,ani se nehnul. Jen stál a koukal mi do očí, cítila jsem bolest, viděla jsem bolest, vnímal to stejně. Bolest a nic víc, hodili jsme to za hlavu, vždyť by to mělo býtz v pořádku. Těžko říct, proč tak zareagoval. Když jsem to řekla nejlepšímu kamarádovi, zareagoval stejně. Porč oni mají o mě větší strach než já sama o sebe? Nechci, aby ze mě kdokoliv dělal chudinku, že jsem se s tím zčásti narodila, nejsem jediná kdo to má/měl.
Údajně i díky tomuto jsem tak náladová, tvrdívali mi. Není to tebou, je to v tobě. Věta, která mi nikdy nedávala smysl. Ještě aby jo. Dělalii ze mně vždycky strašně nemocnou, když jsem byla malá, ani si nepamatuu velku, hodně vgelkou část mého dětství, nepamatuji si ani jedny narozeniny, jen ty poslední asi troje. Někdy si chytnu album s fotkama, když jsem byla malá. Procházím fotky a zkoumám je. To jsem fakt byla já? Nepoznávám se. Nevím jaká jsem byla. Když mluvím státou, často mi to vypráví.
Při narození jsem byla strašně malá, narodila jsem se o 10 dní dřív. Vlasy barvy černého uhlí, oči jak akvamaríny. Postupem času jsem se změnila k nepoznání- zelené oči, světle hnědé až zrzavé vlasy. Měla jsem daqr řeči, od malička, od svých 8 měsíců mluvím. Moje první slovo bylo táta. Často jsme sedávali na gauč a procházel si se mnou moji první knížku, kterou jsem dostala, díky mami a tati♥ . Byl to atlas zvířat, stále ho mám schovaný v polici. Vždy se mě ptal, co je to za zvíře a já mu to řekla, nebyl mi ani rok. Byl překvapen mým nadáním k mluvení a mojí pamětí. Nejoblíbenější zvíře byl pásovec, kdo ví proč. Taťka mi to slovo vrejvá do paměti pořád, když si na to vzpomene. Často se za mne modlívali, když jsem byla malá,aby se mi zahojila prasklina na srdci.
Když doktoři říkali, že to bude v pořádku, div štěstím neskákali ke stropu. Milovali mně tak jak nikdo předtím a nikdo nikdy nebude. Konečně si začínám uvědomovat, co pro mě všechno udělali. Že to se mnou myslí dobře. Proč mi to ale došlo až dnes? Možná proto, že jsem ráda, že tu svoji rodinu mám♥
Díky mami a tati, díky sestřičky.♥
Krásně a poutavý článek. Máš pěkné stránky :)