Until the End.

Červen 2015

Jak to dneska vypadá aneb pohled patnáctileté dívky

15. června 2015 v 23:31 | -M. |  Témata týdne
Poslouchám ty kecy lidí, který mě nemají rádi. Kolik jich tak může být? Chodí okolo mne, mých přátel, ukazují si, šeptají a myslí si, jak jsou nenápadní. Přitom vždy vím, o čem si povídají. Někdy se prostě musí člověk stát terčem. Proč si to ale tímto, ty svině, kompenzují? Dnešní svět je bída, jen neúrodná pláň. Hledáš způsob, jak zapadnout, být populární? Přidej se k nim? Vem si s sebou kousek jednoho z takových, jako jsem já a odejdi na druhou stranu, za nimi. V nás tišše bublá pomsta, jako voda na plotně, vaří se to v nás.

Nejsem zrovna schovívavá, dávám na odiv své pocity. Jsem typ, co rád ukazuje ostatním, co můžou zlepšit. Nemyslím povrchní poukazování a pomluvy, nejsem jako ostatní. Jsem ta, co se snaží pomoci, za každou cenu. Nejsem lhář, jako už jen zlomek téhle generace lidí bez budoucnosti. Běžte se radši něčím sjet. Tady pro vás za chvíli nebude místo. Komplikujete život nám, co by jsme jednou chtěli mít kvalitní život.

Nemám ráda lidi, co se starají o to, o co nemají. Poslední dobou slýchám hodně věcí o mě, mém příteli a dávném kamarádovi a expřítelovi v jedné osobě. Nevím jestli ho i v součastnosti mohu považovat za kamaráda, když se i přes mojí poměrně dobrou radu hodní za flundrama, i když mu musím nechat, že nějaké to zlepšení tam je. I on má holku, tak nechápu, proč to dělá. A teď k té pomluvě. Prý že já si vyzvedávám svého ex každý den po škole na nádraží a že tam na něj vždycky čekám a vodíme se za ruce. Lidičky moje, nepřijde vám to jako pitomost? Takovej kec jsem hodně dlouho neslyšela, ale kolik lidí se k tomu přiklonilo. Zajímavé je, že i přes to, že víme, kdo to roznáší to roznáší dál i když jsme to před tou dotyčnou osobou vyvrátili, já se svojí láskou. Tak to už není normální, ne?

Zoufale toužím po tom, najít směr. Kamkoliv zabočím ve svém životě, je to slepá ulička. Tak vnímám žití na téhle planetě. Dneska tě dostane dál jen správná chytrá volba a tvrdá dřina. Na takovou cestu se hodlám dát. Bude to cesta plná trní, se ztrátami se musí počítat. Já nechci snít o tom coby, kdyby. Nesnáším tyhle možnosti, proto se chci snažit, aby se žádná taková slova v mém životě nenabízela. Věřím, že nebudu jediná, kdo se na tuto cestu vytrvalosti a vyrovnanosti vydá. Motivace je důležitá, musíme vědět, pro co to ale děláme.

Píšu to, co mám v hlavě, nemá to na někoho udělat dojem, ale od založení tohoto blogu je tu určitá změna. Už vím, za čím si jdu. Tenhle článek je spíš o jemném, velmi jemném oslovení podobného typu lidí, jako jsem třeba já. Snila jsem o perfektním životě a můžuu říct, že až na pár nedokonalostí co byly, jsou a vždycky budou takový život vedu. Proto se nenechte zastrašit okolím, je jen na vás, jak budete na sobě pracovat, jak dáte znát ty změny. Najděte něco, pro co chcete žít.