Until the End.

Červenec 2015

Jdu lovit draky

3. července 2015 v 0:36 | -M. |  Přemýšlím
Chtěla bych jen říct, že nemám vůbec tušení, co se to se mnou v poslední dny děje. To u mě ještě nikdy nebylo. Aha, bylo. Neodepisuji příteli ani nejlepšímu kamarádovi, radši se zahrabu do postele ke knížce a zkouším vypnout mozek, zapomenout na svět. Nějak se mi to nedaří, zase. Beru to všechno až moc vážně? Ráno se vzbudím a první na co si vzpomenu, není můj přítel. Je to vzpomínka vypuzená tam někde z hlubin, že tohle ráno je podobný těm ránům minulého léta. Hrkne ve mně, tělem mi projde palčivá bolest, kterou nezastavím ani kdybych chtěla sebevíc. Zase se vracím ke starým dnům. Nevím, jestli jsem schopna se naučit myslet jinak, než myslet s minulostí, řekněme.

Jdu lovit draky.

Vzpomínky člověka zabíjejí, rozkládají a sají z něj všechnu naději na vítezství. Jak dávno to je? Kolik času uplynulo od chvíle, co jsme se oddělili? Najednou se to ale obrátilo, ze zlých vzpomínek se staly ty nejlepší. Rozplynuly se jako mračna po bouři, která smetla všechno a je čas na opravy, v tomto případě opravy mého srdce. Roztříštěné na kousky, roztroušné okolo.

Jdu lovit draky.

Přijď takový, jaký jsi byl. Jako přítel , ne jako protivník. Jako stará vzpomínka, ne jako trn, co mi ční ze srdce. Hluboko zarytý. Ostří nože. Otevírají se mi rány, jizvy mi začínají vlézat zpod kůže. Zvoní mi v uších a trhá mi to nervy. Bože, jak já to nenávidím.

Jdu lovit draky.

Jen jednu sladkou vzpomínku najdi. Říkávals, že zlý časy už skončily. Mám dojem, že si lhal. Když se na tebe teď podívám, tuhne mi krev v žilách. Ty si moje zkáza? Ticho je ten nejmocnejší výkřik. Proto mlčím a hledím na tebe jen se zavřenýma očima, aby mi tvůj pohled nemohl připomenout, jaký žár v sobě máš. Zíráš na mě, chci se schovat. Není to tak dobré, jak jsem si myslela. Žárlíš. Na co, prokrista? Nejsem tvoje.

Jdu lovit draky.

Hořké slzy utrpění a marnivosty. Kolik litrů jsem jich proplakala kvůli nesprávnému? Tady love story s happy endem u mě nečekejte, to není můj styl. Žiju si ve dvou světech. V jednom mám úžásné kamarády, mám přítele, kterého nadevše miluji a užívám si s ním každý den s čerstvou energií, nezní to pozitivně? Pak je tu ten druhý svět, který vám ukazuji. Svět, ve kterém nemám s nikým ani trochu soucitu pro uprchlíky ze své země- své duše.

Jdu lovit draky.

Sleduji noční oblohu, tu, kterou můžeme spatřit jenom my, co věčně sedíme a čekáme, co spatříme. Nemyslím si, že uvidím něco úžasného, ale něco, co mi pomůže pročistit si hlavu- nevím jak. Nevnímám nic jiného než šum letního větru proplétajícívětve stromů a listí, dál s napětím sleduji oblohu. Všude je kouř, za kterým postupně prosvítají hvězdy a měsíc v úplňku. Scenérie jako z romantického filmu či knihy. Varovala jsem vás, nečekejte happy end nebo pro mne přímo až zvrácenou romaci.

Jdu lovit draky.

Vztah je jen pro dva. Hmm, soudím z toho, že neumíš počítat. O co se to pokoušíš? Rozdělit nás dva nebo mě a mého přítele? Je to tvá forma pomsty? Tváří se to tak. Nerozumím tomu? Mám dojem, že moc ne. Netušila jsem, že naše dlouho hledaná a možná nejasná cesta bude až tak trnitá, kamaráde.
je tu čas na klasickou fráz náš dvou: že prej osud za to může. To sotva.

Jdu lovit draky.

Asi nejsem pro tebe ta pravá, zlato. Svými slovy, svými skutky mě srážíš k zemi. Poříd, dokola a dokola. Je pozdě na to snažit se zachránit moji duši. Někdy to bolí, že už nejsi se mnou. Byla jsem to doopravdy já, ta, kteoru si vídal denodenně. Asi ti už nějak zvlášť nechybím, říkám si. Tak mě prosím nesháněj.

Jdu lovit draky.

Udělej mi ze života peklo. I za tohle mi stál. A neviděls to, necítils ses jako idiot. Přeci- ty jsi ten nejlepší, tak neřešme hlouposti. Nemůžu ti přinat na rovinu, že mi scházíš, protože kdybych ti to řekla, připoutáš se opět ke mně a to já si dovolit nemohu.

Jdu lovit draky.

Bylo něco, co jsme opravdu mohli? ANO, MOHLI JSME SE ZMĚNIT. Bylo tolik šancí. Čas nám dal za pravdu, možná to takhle jako je teď NEmělo být. Proč bychom se jinak vraceli? Jednou napíšeš ty, jednou napíšu já. Jednou přídeš ty za mnou a já ti návšetěvu Jednou přídeš ty za mnou, jednou já za tebou. Je jedno v jakém pořadí, tady jde o princip. Jsem z toho zoufalá.

Jdu lovit draky.

Náš vztah spíš vnímám jako bratra a sestru, takovou náklonnost jenom tak nespatříš. Už to není jed, co mne zabíjel, vnímám to každou chvílí jinak. Někdy ho vnímám jako poklad, někdy jako úhlavního nepřítele. Někoho, kdo se zaseknul ve dveřích mého srdce a nechce odejít. Tolikrát jsem hledala smysl věcí, co jsme dělali, říkali, psali. A možná jsem ho našla. Skrytý, pod vraky našich společných snů a nadějí v lepší zítřek.

Jdu lovit draky.

Dobře, tak ti možná taky chybím, ale neopakuj mi to víckrát, než je třeba. Nedám ti ale příležitost, jak mi to dokázat, bude už jen pár společných dní. Posledních společných dní. Toužím po svobodě, po útěku, zanechat všechno a všechny tady, ale pak bych neměla smysl života, když nemám nikoho, ne?

Jdu lovit draky.

Přemýšlím co a jak, co změnit a co ponechat. Znám se, jednám radikálně, svérázně a i když je to sebevětší pitomost, kterou mohu udělat, udělám to. To je taky to, co mě dostalo až sem do téhle situace, ze které se už asi nedostanu.

Jdu lovit draky.

Zase začíná ve mně působit ten můj skličující se svět. Pod hladinou bolesti je schovaných tolik pocitů. Každým dnem, když ve mne hraje hlavní roli má odvrácená tvář,vyplave všechna moje zranitelnost na povrch.
Nechci se odvolávat na Boha, ale už jsem tak vyčerpaná, že to udělám. Bože, pomoz mi. Jsem schopna doopravdy milovat?

Jdu lovit posledního draka?