Until the End.

Září 2015

Jak (ne)utíkat ze žovota, aneb zrada vlastní krve

27. září 2015 v 0:59 | -M. |  Záznamy
ZÁZNAM 20. září, z deníku
Bylo chladné zasmušilé záříjové ráno. Když jsem se vzbudila, netušila jsem, že právě tato neděle bude jiná. Jako každý konec víkendu se na mě sesype stres a nervozita z následujícího týdne. Scházím schody a málem vrážím do své nejmladší sestry, ach já nešika, která mi následně prozrazuje nejčerstvější novinku, které ndokážu uvěřit. Nebyla jsem schopna připustit si něco takového. V domě visí nepříjemná atmosféra. Žádný zvuk, ticho začíná deptat. V hlavě se mi spustil poplašný signál. Tohle prostě není dobrý!

,,Tati? Je to pravda?" nemusel ani odpovídat, jeho oči mi dali odpověď sami. Pochopila jsem velmi rychle. Táta se jen zahleděl na mne s jeho nepřítomným pohledem a ani přikývnout nemusel. Bylo zřejmé, že to tak opravdu je. Skácela jsem se na podlahu a propadla se do říše smutku a trápení pro kde nic tu nic. Než jsem dosáhla pocitu a beznaděje, trvalo to asi patnáct vteřin. Slzy jako hrachy. Jak bolestné je zjistit, že váš příbuzný spáchal sebevraždu?

ZÁZNAM 21. září, z deníku
Jednou jsi nahoře, jednou jsi dole. Tak to zkrátka v životě chodí. Je to snad důvod se všeho vzdát, když je stále šance na lepší zítřek? Asi byl slabší, než jsem si myslela, ale kdo ví, jak na tom byl. Vlastně to není tak nepochopitelné, ale ne odpustitelné. Nemůžu tomu uvěřit. Jak někdo nemůže najít ani trošek síly ve svém vlastním srdci? Odhodlání žít a chtění splnění snů a nic pro ně neudělat. NĚKDO ŘEKL, ŽE LIDÉ NEUMÍRAJÍ KVŮLI SEBEVRAŽDE, ALE KVŮLI SMUTKU. MOŽNÁ CHTĚL BÝT ZACHRÁNĚN. Musela ho tížit pořádná tíha smutku a provinění.V hlavě zmatek a zklamání. Schyzofrenie? Vyloučeno. Pocit toho, že jsi zklamal je asi jeden z nejhorších emocí, co můžeš cítit. Plácám už trochu mimo, je jedna ráno.

Procházím svým domem, kde by jako nikdo nežil. Ticho se rozhostilo v místnostech a pozitivnáí nálada se vypařila během pár minut. Hledám kousek soucitu, jen náznak, že ta osamělost zmizí. Poctivě šmátrám ve všech koutech a lovím společné zážitky. Poslední před smrtí.Jak je to dávno?

ZÁZNAM 26. září, z hlavy
Najednou jsem začala přerývaně dýchat až jsem přestala úplně. Nedokázala jsem donutit se nadechnout. Jakoby plíce ztratili svou funkci. Hlava se mi zamotala, pociťuju nátlak, pískání, jak mi dochází kyslík z krve. Všechno se točí a já padám do temnoty, tam kde růže nevadnou a vítr nefouká.
,,To není pravda," řekla jsem po tom, co jsem se probrala z šoku. Hleděla jsem přímo na bílou ozdobnou rakev s motivy květin a krajkou.

Seděla jsem jak přibitá v lavici, v kostele, zírala jsem na to množství černé. Zkoumala jsem lidi, kterým tekli po tvářích slzy, stejně jako mě. Zdá se mi, jako kdybych teprve teď poznala špetku lidkosti.

Sním o těch dnech, že mrtví nebudou mrtvými. Svět, co existuje se najednou rozplyne a nezbude po něm ani zrnko písnu, ani kapka vody, ani vločka sněhu. Den, kdy se rozpadne všechno staré a zrodí se něco nového, čistého a nevinného. Představuju si místo, kde slovo hřích nebude mít žádný význam.
Živý živým, mrtvý mrtvým.

ZÁZNAM 27. září 0:51, z hlavy
Zapaluju cigaretu. Zvyk je železná košile. Nenacházím nic uklidňujícího, nic, co by mi dodalo naději, že neskončím stejně. Jak by moje rodina vzala další zradu ve své linii nadějných? Vymyká se mi sebekontrola a ztrácím směr myšlenky. Začíná se mi stmívat. Teprve pak mí malí kamarádi démoni začínají vylézat na povrh. Stehna rozřezané, cítím jak mi pramínek teče po lýtku ke kotníku. Snažím se, opravdu se snažím. Stav mysli se velmi brzy projeví na těle. Potřebuju ze sebe vyfiltrovat bolest a zklamání.

Zvedni se! Utři si slzy! Zaujmi nezaujatý postoj!
Ale vždyť to nejde!
Markéto! Všechno jde. Zatni zuby.

Proč to jen udělal. Uvázal si uzel na krku a modrý padl k zemi. Nic nenaplní prázdnotu. Plazím se po zemi a naříkám. Čekám mezi světy, jakoby najednou realita nebyla realitou ale jen noční můrou, ze které se ráno spocená a pomačkaná vzbudím. Nemám žádnou vůli, oči se zavýrají, mysl uvadá. Bude dlouhá noc.

Doufám, že se na mě koukáš ze shora a vidíš jak to nesu.. Možná brzy půjdu za tebou.
Odpočívej v pokoji, když už si konečně našel.
Stýská se mi.