Until the End.

Listopad 2015

Další monolog

12. listopadu 2015 v 11:26 | -M. |  Přemýšlím
Utíkám před masou lidí, kteří kolem mne krouží jak supi. Zase něco chtějí a nutně potřebují. Stýská se mi po starých časech, kdy nikdo netušil co ve mně je a co ze mně bude. Jsou vždycky všude, zanechávají stopy krve na zemi. Těla se válí kolem. Kráčím přes minové pole a snažím se uhnout všemu, co mi život postaví do cesty.

Sklopím oči, koukám do kaluže. První myšlenka je na věrnost rodiny. Budu se topit ještě dlouho,dlouho po tom, co by ten poctit měl odeznít. Romantiku starých časů přebila její ohyzdnost. Jak mi ale chybí to staré dobré já, které nepotřebovalo si knihami nahrazovat přátele.

Tenkrát jsem se ještě mohla chvástat s pozitivními vztahy s lidmi, ale jak to vidím dnes, jsem pořádný asociál. Opravdu se raději procházím sama a koukám do prázdna, i to mi dává větší naplnění, než povídání si s "přáteli". Nemohu najít nikoho, vyjímaje mého přítele, s kým by se dalo dlouhodobě bavit, nenacházím. Staří přátelé mizí jako když se rozplyne pára nad hrncem.

Láska už nemá ten samý význam, co dřív. Rodina již pro mě není vše. Drtivá většina všeho, co jsem ze srdce milovala už není. Jako kdyby nic nebylo. Nedokážu se soustředit ani na jedinou věc. Ztratila jsem motivaci. To, čemu sem dřív říkávala síla vůle, motivace nebo paličatost je dnes nezájem.

Procházím se městem, nikdo o mě ani pohledem nezavadí. Nerozumím tomu všemu, co se kolem mě děje. Jsem já ta špatná? Odpověď znám. Noří se ve mně další otázka. Kde se tohle všechno mohlo ztratit? Mám poslechnout srdce nebo rozum?