Until the End.

Leden 2017

Pár hříchů.

12. ledna 2017 v 20:45 | -M. |  Přemýšlím
Počítám hříchy. Nezvládám tu ránu osudem. Nechci být jen někdo, kdo se motá kolem a jako jediná z toho nic nemá. Láska trvá dlouho, stačí plout po proudu.

Koukám se, jak se otáčíš zády, točíš klíčky v zapalování.
"Nasedáš?" nemůžu se hnout, čekám až přijdeš a chytneš mě za ruku, obejmeš, nepustíš.
Bum, zpět do reality.
Nasedám do auta, brázdím noční město, sleduji hvězdy.

Poslouchám, jak všechno ve mně pomalu umírá, jak se ozívají poslední hlásky mého svědomí. Prásk. Mlha se rozprostírá krajinou. Najednou musím naprosto zešílet. Rozprostírám svoji duši, sčítám dobré a zlé a část svého já dávám tobě, ty ho bereš a přidáváš ho ke kouskům mého srdce, které si skladuje.

Proč ty slzy, Markéto?

"Vystup si." Mráz mě i tebe štípe do tváře.
"Opři se o kapotu." Poslechnu.
Opíráš se rukou vedle mé. Koukáš mi do očí. Já sleduji tvé. Co víc si přát?
"Představ si, že tohle je poslední chvilka nás dvou." Po obličeji se mi řinou další hořkosladké slzy lásky. Lék i jed.

Jenom naše chvíle.
"Sleduj ty hvězdy. Támhle jedna padá." vezmeš něžně moji ruku a posouváš ji směrem k místu, odkud vězda spadla.
"Nevadí mi, že občas nějaká spadne. Pořád jich tam pro nás dva zbyde dost." pak si se ke mně otočil. Viděla jsem ten nejsladší úsměv na světě. Přesně ten, když chceš někoho za každou cenu dostat.

Líbáš mě pomalu, přidáváš na tempu, začínáš naléhat, držíš mě za boky, vnímám vzájemnou důvěru.

Cítím slabý pramínek na levé tváři. Zjišťuji, že není můj.
"Jednou budeš moje, OPRAVDU MOJE. A už tě nikdy nikomu nedám. Největší chyba, co jsem kdy udělal."
Slova lásky, slova ze srdce.
Tak děti, takhle asi začal příběh maminky a tatínka.
Kecy. Už dávno předtím.

Lék i jed

6. ledna 2017 v 17:20 | -M. |  Přemýšlím
Tohle jsem já. Malá, zabšklá(?), ctižádostivá dívka, která škemrá o trošek tvojí pozornosti. Je to jen drobný útržek pravdy o tobě a o mě. Jak malé neznalé dušičky spolu soupeří o dominantu. Chci zbourat zdi ega a být jen sama s tebou, s tím, kdo doopravdy jsi.
Slib mi, že zapomeneš na včerejšek.

Koukám zmateně z okna a přemýšlím nad tím, jak si to vlastně kdy se mnou myslel. Topím se v posledním zbytku naděje. Zrychleně dýchám. Sleduju mraky, jak postupně zakrývají poslední paprsky chladného zimního slunce a rosvicují se lampy. TMA. Ty ledové vločky sněhu mají perfektní vlastnost. Chladí mou horečku. Horečku lásky? Horečku vášně?
Asi je moc pozdě na záchranu.

Buď se mnou dnes v noci.


Je jasný, co chce moje srdce. Chce tebe, to mé dvojče. Vidět sebejistý úsměv, široká ramena a oči s jiskrou, která vím, že patří mně. Jak víš, že to je pro tebe, že nemyslí na jinou? I kdyby pro jinou, nesundám své růžové brýle. Láska je jedinné, co je lék i jed.
Lék i jed.

,,Zůstaň, sedni, mlč. Mysli. Vím, že mě miluješ. Vím, že trpíš. Vidím ti to na očích, nemusíš ronit slzy jak hrachy."
Co je pro mě láska? Pocit osobního vítězství,ne? Už dávno ne. JE TO CÍL.
Markéto, mluv sama za sebe, co je pro tebe láska? Sebevražda.

Slyšíš ten zvuk? To jsou tvé kroky na mých schodech.

Nesoudi mě za eseje, je to jen zlomek toho, co neumím. Jsem jen další chyba ve tvím dokonalém světě, kde se přesto hraje píseň o nás dvou. Věřila jsem, že když se napíše znovu, bude jiná, lepší. Paličáci, jeden jako druhej. Budeme zkoušet štěstí dokud to půjde.

Poslední diktát?


*LUSK*

4. ledna 2017 v 20:56 | -M. |  Přemýšlím
Doufala jsem, že už nikdy nebudu muset sem nic napsat. Doufala jsem, že to bylo naposledy, co jsem byla nešťastná a zmatená. Na chvíli jsem měla dojem, že je všechno ok, ale novinka! NENÍ.

Možná je dobře, že je to pryč, že už nemusím nic tajit. Před sebou nebo před nikým jiným. Netušila jsem, jak vlastně náročné to může být. Zvyklá na jeden režim a teď se vzpamatuj!


*LUSK*

Rozkoukávám se po světě utrápených duší. Kráčím po chodníku prázdné ulice, zvuky šumění motorů aut se nesou z dálky. Ticho mě nedokáže uklidnit. Pálím poslední cigaretu a slepě koukám na rozmazanou rtěnku na filtru. Rozjímám o tom, co bude dál.

Najdu v sobě odhodání jít dál? Cítím jizvy, drhnu je. Zima se mi dostává pod kůži, klepu zuby. Přemýšlím o úprku domů. Kde je vlastně doma?
Ticho venku, hlas v duši. Ajaj, začíná se projevovat svědomí.

Řekni mi, že mě miluješ, jen jednou.
Dostat se do tvé náruče, naposledy. Vím, že tě nemohu prosit, aby si zůstal. Nechávám oči otevřené, vím, že to tak má být.

Poslední rok, v divočině, v trápení.