Until the End.

Pár hříchů.

12. ledna 2017 v 20:45 | -M. |  Přemýšlím
Počítám hříchy. Nezvládám tu ránu osudem. Nechci být jen někdo, kdo se motá kolem a jako jediná z toho nic nemá. Láska trvá dlouho, stačí plout po proudu.

Koukám se, jak se otáčíš zády, točíš klíčky v zapalování.
"Nasedáš?" nemůžu se hnout, čekám až přijdeš a chytneš mě za ruku, obejmeš, nepustíš.
Bum, zpět do reality.
Nasedám do auta, brázdím noční město, sleduji hvězdy.

Poslouchám, jak všechno ve mně pomalu umírá, jak se ozívají poslední hlásky mého svědomí. Prásk. Mlha se rozprostírá krajinou. Najednou musím naprosto zešílet. Rozprostírám svoji duši, sčítám dobré a zlé a část svého já dávám tobě, ty ho bereš a přidáváš ho ke kouskům mého srdce, které si skladuje.

Proč ty slzy, Markéto?

"Vystup si." Mráz mě i tebe štípe do tváře.
"Opři se o kapotu." Poslechnu.
Opíráš se rukou vedle mé. Koukáš mi do očí. Já sleduji tvé. Co víc si přát?
"Představ si, že tohle je poslední chvilka nás dvou." Po obličeji se mi řinou další hořkosladké slzy lásky. Lék i jed.

Jenom naše chvíle.
"Sleduj ty hvězdy. Támhle jedna padá." vezmeš něžně moji ruku a posouváš ji směrem k místu, odkud vězda spadla.
"Nevadí mi, že občas nějaká spadne. Pořád jich tam pro nás dva zbyde dost." pak si se ke mně otočil. Viděla jsem ten nejsladší úsměv na světě. Přesně ten, když chceš někoho za každou cenu dostat.

Líbáš mě pomalu, přidáváš na tempu, začínáš naléhat, držíš mě za boky, vnímám vzájemnou důvěru.

Cítím slabý pramínek na levé tváři. Zjišťuji, že není můj.
"Jednou budeš moje, OPRAVDU MOJE. A už tě nikdy nikomu nedám. Největší chyba, co jsem kdy udělal."
Slova lásky, slova ze srdce.
Tak děti, takhle asi začal příběh maminky a tatínka.
Kecy. Už dávno předtím.
 


Komentáře

1 | 25. ledna 2017 v 21:31 | Reagovat

Broučku :(

2 M | 19. března 2017 v 22:13 | Reagovat

[1]: :/..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama