Until the End.

Půlnoční komponování skladeb bez hudby

19. března 2017 v 22:02 | -M. |  Přemýšlím
A byl si tam. Stál si v tom nejtmavším rohu, aby si unikl mým očím. Světla svítila a odrážela vlhkou zem, hudba hrála hlastě. Stojíme naproti sobě, přede mnou další čekatelé na smrt a já ti zase padla do očka. Pozorovali jsme jeden druhého a spekulovali o tom, jestli to bylo správně.
Otočila jsem se, slzy v očích.
Nezvládala jsem dávat nohy před sebe. Chtěla jsem utéct, tak jak to před tebou dělám. Snažila jsem se zmizet, nechtěla jsem být v dohledu, ve tvojí blízkosti.
"Rok." ani jsem si nevšila, že jsi za mnou.
"Bouřlivý rok." řekla jsem a nastalo další tíživé ticho.
"Náš bouřlivý rok." Pousmál se.
Musela jsem se znovu otočit. Slza už mi sjížděla po tváři. Něchtěla jsem, aby kdokoliv znal mou slabinu.

Zase si tám stál opodál, metr ode mě a čekal si, až ti dodám naději, že je všechno pořádku. Tentokrát jsem ale naději potřebovala já.
Chytl jsi mě za mojí bundu, přesně tak, jako tisíckrát předtím a přitáhl mě zpět k tobě. Rozchvělo se mi tělo. Pocítila jsem nával horka, jak ve vařící vaně.
Další slza stéká po tváři. Rok trápení se a lepení si kousků vlastního srdce jako rozbitého talíře, ze kterého víš, že budeš muset jíst, protože to byl ten jediný, který si měl.

A zase jsme tam stáli, na tom samém místě, jako vždycky. Objímali jsme se a nechaly věci, tak, jak byly a přesto jinak. Vnímám tvůj hrudník, cítím jak dýcháš. Je to dlouhá trnitá cesta, plná ostatých drátů a mléčných zdrcadel, které vyobrazují jemné siluety mých vyhořelých snů. Jako na hořícím papíru, kde jsou vypsána naše přiznání, černobíle.
Není to jak má být.
 


Komentáře

1 #legend | 19. března 2017 v 22:30 | Reagovat

Moje šikulka❤

2 M | 21. března 2017 v 0:01 | Reagovat

[1]: Jen tvoje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama