Until the End.

Útržky mojí duše

20. března 2017 v 23:59 | -M. |  Přemýšlím
20. března 2015
Zhrzená svým vlastním charakterem

A vlastně ten křik v hlavě neutichá. Jen se zvětšuje prázdno, kde nic, tu nic, a já dál utíkám. Co je realita,co sen? V televizi běží jen pozitivní reklamy na život a já civím, vyjevná, jak takhle může někdo žít.
Prohlížím sama sebe v zrcadle. Zjizvené tělo, zničené mou vlastní vůlí (?). Jizva za každý dotek, za každý polibek, za každý hřích. Vnímám, jak se uzavírám sama do sebe a v těch myšlenkách, v těch jenom křičím o pomoc. Ale chci vlastně pomoc? Světu se ukazovat jako silný člověk, nechat své problémy přehlížené a stavětsi jako priority před problémy ostatních. Moje existence je závislá na vtoších jiných.
Když se zamyslím nad tím, proč tu vlastně jsem- k ničemu. Nedokážu se vypořádat sama se sebou, tak jako to umí ostatní. Chtěla bych znát sama sebe.
Neumím mluvit před lidmi, stydím se, tyhle moje výpadky a názory nikdy nedám znát. Kdo mě takhle zná?

27. března 2015
Co bude dál?

Asi nejsem pro tebe ta pravá, zlato. Svými slovy, svými skutky-srážíš mě k zemi. Pořád, dokola a dokola. Je pozdě na tom zachraňovat moji duši. Někdy to bolí, že už nejsi se mnou. Byla jsem to doopravdy já, to co si vídal denodenně. Asi ti už nechybím, tak se prosím příště nesháněj.
Udělej mi ze života peklo, prosím. I za tohle si mi stál. A neviděl si to, necítil si se jako idiot, přeci- ty jsi byl ten nejlepší. Tak neřešmě hlouposti. Nedokážu ti říct na rovinu, že mi chybíš, protože kdybych ti to řekla, připoutá mně to k tobě zpět.
Mohli jsme to změnit, bylo tolik šancí. Čas nám dal za pravdu, možná to takhle jak je to teď nemělo být. Proč by jsme se jinak vraceli? Jednou napíšeš ty, jednou napíšu já. Jednou přídeš ty za mnou, jednou já za tebou. Je jedno v jakém pořadí, tady jde o princip. Jsem z toho zoufalá.

7. května 2015
Z jedný mladý hlavy

Víš co je zvláštní? Když zavřu oči, slyším jeho hlas a na rtech jeho dotyk. Jedno miluji tě, jedno obětí. Už vídám jen tvůj stín. Byla to jen jedna věta, nedokázala jsem mu říct, že byl moje láska. Sám to musel dobře vědět.

30. června 2015
Vždyť je to jasný

Nikdy jsem se s ním neměla potkat. Chyba, ale osudu-"osudu".. Já hloupá jsem s ním trávila den i noc. Nikdy mi nedocházelo, jak špatné rozhodnutí jsem udělala. Jakou vlnu tsunami to ve mně způsobilo. Bral sis mě pod křídla, pod křídla útěchy, pod kterými jsem nemohla nic ztratit. Potřebovala jsem tě, ty jsi potřeboval mě. Tak kde se to zvrtlo? Bývali jsme šťastní a nic nám nechybělo. Bývalo to všechno jinak. První láska? Vítej v mým soukromým pekle.
Koukám na šťastný ksichty, bože, jak mi to leze na nervy. Jak já je nesnáším. Míjím je, zase a zase. Sledují mě s těmi jejich pohledy přitaženými za vlasy, jako kdyby mě chtěli ušlapat. Ukamenovat, udusit, stáhnout z kůže, možností je nespočet. Já se je snažím ignorovat. Chtěla jsem se chovat tak, abych se vyhnula pomluvám a lžím.
Pořád se to o mě říká. Některé věci nezapírám. Za ty mě všichni nenávidí. Přeci nemůžu za to, že sem taková, ne?
Vlastně všechno, co jsem CHTĚLA si byl ty. Nikdy jsem NECHTĚLA říct ti sbohem, ale občas je třeba zatnout zuby a udělat něco, co zrovna nechci, abych mohla mít v budoucnosti, někoho, kdo ke mně bude patřit.
Opravdu jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle, nikdy jsem nepočítala s tím, že se mi podaří to, že mě přes to všechno budeš nadále milovat. Nechci zavřít oči, nechci tě vidět, nikdy nebudu chápat to, co se dělo, co se děje, co se bude dít. Nechci ztratit to, co v sobě mám. Nebo v tobě? Nelžu ti, jen lepím své myšlenky k sobě. Vlastně je to něco, co jsem ti vždycky chtěla říct a neřekla. Mlčela jsem. To ticho, zabiják citů a nadějí. Kašleme na to, ne? Nemůžu, nedokážu, říkals. Je jedno, co říkám já, stejně neuvěříš. Je to stejně zvrhlý a podivný jako všechno, co jsme zažili. Společně, víš? Ale už to nikdy nebude takový. Proč by taky bylo?
Brečím ti na rameni. Nezvládám to, jak bych asi mohla. Už je to dávno. Pořád ti šeptám do ucha ty naše pitomý fráze. Taky já sem pitomá, oba víme, jaká jsem. Chtěla bych v tobě zase najít tu útěchu.
Zapadá slunce a slzy schnou.
Když jsme spolu, mám pocit, že jsi někdo, kdo mě nenávidí a zároveň mě chápe. Uznej, že mám taky pár důvodů tě nenávidět. Vidíš to, tím vším jsme si prošli. Kouknu a ty se usmíváš a chceš mě obejmout. Vypadáme jako pár? MY PÁR NEJSME. Jsme spíš bratr a sestra, tomu je podoben náš vztah. Život je někdy prostě jen hříčkou okamžiků.
Možná si jen duch, živící se mými představami a slovy.
Dneska jsem generátor náhodných slov, nesouvislého textu.
Popisuje to zmatek v mém srdci.
Mám sklony k tomu jednat impulzivně.


12. září 2015
Život prostě fér nebude


Rozumím těm, kdo nemají rádi svůj život. Radši ho stráví v ústraní, schování ve svých vlastních ulitách umírněnosti.Za poslední dobu se toho hodně změnilo. V hlavě mám pořád zmatek a nedokážu si ujasnit hlavní priority.
 


Komentáře

1 #legend❤ | 8. dubna 2017 v 21:53 | Reagovat

Já tak miluju tvoje články omg❤ zase nádherný kočko💕

2 M | 9. dubna 2017 v 10:53 | Reagovat

[1]: Díky luv ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama