Until the End.

Červenec 2017

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola pátá

30. července 2017 v 17:19 | -M.
Beru si absinthovou sklenici. Piju z brčka, na ex. Pokládám na bar, zbyl akorát led. A chci další. Prosím, dáte mi další? Potřebuju to.

Koukám na tebe, ty na mě koukáš, víme, že už nikdy nebudeme spolu. Ah, jaká slast je vidět to utrpení v tvých očích. Jak sleduješ moje pohyby, jak tvé oči sledují mimické svaly. Láska je dost ošemetná věc.

Bolest. Jed. Nemoc. Spása. Vzkříšení. Chemie.

Chápu, že ani ty nejsi úplně v pohodě, přesto si se tak zvláštně přenesl. S jinou. A mně si o tom říct nemohl? A najednou natane ticho. Dochází ti, že s každým slovem mi prodlužuješ bolest? Do toho, pověz mi, jak se s ní máš skvěle, jak máte úžasnej společnej život. Vždyť je to jen kamarádka. A proto s ní spíš?

Někdy mám sama ze sebe pocit, že necítím nic. A jak jdou dny dál, sedím na posteli a koukám z okna na oblohu-pořád necítím nic. I tak stačí jen drobný okamžik, kdy se díváme navzájem do očí. Chceš mě obejmout, napravit to. Já ti dávám znát, že si pohořel. A najednou si začneš všímat mých očí. Zajímalo by mě, jestli tam vidíš zášť a nenávist.

Straním se od tebe, nechci se na tebe ani podívat. Rozum mi poroučí klidit se z cesty. Srdce ať vytrvám, boíesti zmizí. Jakoby se mi v hlavě rozsvítilo. Bojím se jenom jednoho. Tvoje slova, dotyky na kůži, jak si se prsty proplétal v mých vlasech.... Je až skoro neuvěřitelné, jak si se mi vryl pod kůži. Přesto setrvám a budu se rvát za sebeúctu.

Stále se cítím využitá.

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola čtvrtá

28. července 2017 v 22:03 | -M. |  Přemýšlím
Jak začít dnes. Myšlenka se toulá někde mimo mou mysl, protože se mi nedostává správných slov. Jednou se mi jich třeba dostane, ale nevím, jestli o tom budu pak dobrovolně otevřeně mluvit.

Život bere, život dává. Nesejde na tom, o co jde, ve všem je to stejné. Mě život dal a vzal lásku. Jedinou naproti upřímnou. Ale třeba to má být můJ trest za minulost. Třeba je to za to, že mě někdo miloval a já si s ním bestiálně pohrávala. Třeba je to za můj chlad v srdci.

Chtěla bych plakat, ale nevím, jestli to vůbec dokážu. Ta smutná realita. Chtěla bych pocítit lidskost v slzách z lásky- umím vůbec ještě milovat? Otázka kterou připisuji k těm ostatním. A teď prosím nějakou odpověď. Odkud, kudy a kam dál? Další a další otázky.

Když se tě na něco ptám, odpovíš mi?

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola třetí

27. července 2017 v 23:44 | -M. |  Přemýšlím
Dnes si i nechám dokonce to ticho. Budu bez hudby, která mě dokonale hladí po duši. A proč se stále vracím k původnímu článku? Mám v sobě trochu zákeřnosti a zlomyslnosti, to přiznávám. Možná to není jenom mnou, ty si ten, kdo několik měsíců lil benzín do ohně. Není to jen to čiré zlo a odplata, je to pro můj pocit zadostiučinění a volnosti.

Je to asi zvláštní, ale čím víc o tom píšu, tím volněji se ve skutečnosti cítím. Jakoby jsem se postupem vpřed čím dál víc uvolňovala. Je to na jednu stranu psát na 'něčí účet' přihlouplé a sebedestrukční, ale přeci jen důležité.

Zajímalo by mě, jak se cítíš, když mě vidíš a já se směju. Jaký je to pocit vidět tu lhostejnost? Myslím, že teď už chápeš, jak mi tu dlouhou dobu bylo.
Jdu si po ulici, slunce svítí, vítr mě příjemně chladí na tvářích a rozcuchává mi vlasy, ptáčci zpívají a v hlavě čisto. Raduju se z maličkostí. Jakoby skeptický myšlení vůbec nebylo součástí mě. A pak vidím tebe. Dokážu popsat ten pocit? Myslím, že je to něco mezi láskou a nenávistí.

A ty si tenkrát za mnou přišel, po tom, co jsem si myslela, že jsme se nadobro rozloučili se slovy, že nechceš nic měnit. Kecy, změnil si úplně všechno od základů a chtěl si z toho brát. Ale já tvoji jednostrannou hru hrát nebudu. Ty tomu říkáš láska, já manipulace.

Ano, jsem sarkastická bestie. Hádej, koho je to vina. A teď prosím, nasaď ten svůj dokonalý úsměv, zamrkej těma ledovýma očima a jsem tvoje (teď se dokonce i hlasitě směju).

Ale abych byla ještě víc upřímná, nezklamal si mě nejvíc ty, ale já sama sebe, že jsem se nechala naivně nalákat do neznáma a ukázala se mi vyšlapaná známá cesta, kterou jsem prošla s někým jiným. Nezasloužíš si mě, nezasloužím si já tebe. Dokud nedospějeme k rozumu, nemáme šanci mezi lidskýma hyenama přežít. Beru to zpět, já jsem hyena. A až umře tvoje ego, budu to já, kdo tě sežere.

Myslím, že tolik zlých myšlenek jsem v životě ze sebe nevyfiltrovala. Asi to bude proto, že mi nikdy nikdo tolik neublížil. Styď se, to si říkáš 'hodnej kluk'.
Jsem na cestě za svobodou.

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola druhá.

26. července 2017 v 12:35 | -M. |  Přemýšlím
Vypsat ze sebe ty emoce, když je to jediné víceméně inteligentní řešení. Moc bych chtěla mít jeden den s tebou, jen my. A ty se toho děsíš. Víš moc dobře proč. Jsem prý zvrácená existence, která cítí tak moc nebo tak málo. Problém bude to, že jsem se vždy více starala o to, co cítíš ty. Ale když se tak na to já dívám, vnímám jen tu bolest. Ta která mi projíždí tělem, když se na mě koukáš z dálky, usmíváš se na mě a děláš, že je všechno v pořádku. Ta bolest, když jdeš ke mně a chceš mě pohladit po vlasech. Ta bolest, když mě chytáš za ruku.

Chtěl bys vědět, jak se cítím já po tvém boku? Jako naprosto ponížená troska bez kousku sebezáchovy. Nechávala jsem sebou manipulovat až příliš dlouho. Víš, miláčku, nedostaneš ode mě to, co tolik chceš. Běž si manipulovat se svojí 'rezervou'. Já nebudu přihlížet tomu, jak se mnou zacházíš.

Vidíš mě jako svou trofej, tvoje malé impérium. Přemýšlím, v čem zrovna já jsem ta výhra. Neříkáš mi hodně věcí, proč by si mi pověděl zrovna tohle, viď.

Nevím, jestli tě mám zabít nebo poděkovat ti. Ano, zní to tak oboustranně, ale pravda je taková, že ti dlužím děkuji. Vím už, jaké je chtít dát emoce do jednostranného vztahu, i když oba dobře víme, že to tak původně nebylo. Měli jsme mezi sebou něco krásného. Nedokážu to popsat slovy, ale mám dojem, že úplně poprvé zažívám skutečnou lásku.

Další myšlenka směřuje k bolesti, přemýšlím, zda za to ta vaše tisíci let opěvovaná láska stojí. Od začátku si se chystal být jenom zlodějem a já sledovala postupně to, jak mi ho bereš, přímo z těla. Proč jsem jen tak hloupě přihlížěla, když jsem věděla jak to skončí?

Občas si říkám, proč jsem tolik skeptická vůči lásce. Myslela jsem si, že jsem našla někoho výjmečného. Ano, našla jsem, ALE.

Každé ráno se otočím za předešlím dnem. A ty dny ubíhají a všechno je beze změny.
Chci nebo nechci to změnit?

Věnováno tobě,Honzí.

25. července 2017 v 23:29 | -M. |  Témata týdne
Chtěla bych říct, že bych svůj život neměnila. Ale bohužel, poslední týdny mi ukázaly smutnou pravdu. To ticho, které mě tíží. Kdybych mohla něco změnit, byla by to noc, kdy jsem tě potkala, Honzí.

Načasovat si to lépe, ty kdyby si neudělal jeden hloupý krok vzad, nikdy bychom se nesetkali, naše životy by se neprotkaly, i když je fakt, že musím připustit to, že jednou bych po tobě prahla stejně nenasytně jako teď. Prahnu po tobě? Ne.

Dej mi ještě pár kouzelných chvílí, kdy se do tebe můžu znovu upřímně zamilovat. Dej mi čas na to, abych se připravila na zklamání. Nedokážu ani sama sobě odpovědět na to, jestli tě miluji. Z očí mi sršela čirá nenávist. Když se naše žárlivé pohledy setkaly, ty si se snažil usmát a viděl si, že válku si prohrál. Věděl si, že zase budu sama vládnout anarchii myšlenek a ty mi nic nemůžeš říct.

Taky si veděl, že máš u mě poslední šanci, kterou jsem ti věnovala z lásky k tobě, ale zničil si veškerou naději, která ve mně zbyla. Najednou jako by se mi rozplynula vidina lepších zítřků.

A zase to ticho! Kdy mi proboha řekneš tu pravdu, kterou já už dávno vím?! Stojím naproti tobě, na takovou vhodnou vzdálenost, akorát na facku. Proč tak jako na mě nechápavě civíš? Je noc a ticho se pomalu mění na šum listí. Ale ty na mě nepřestáváš zírat. Sám moc dobře tušíš jak to ve mně hřmí.

Byl si jen malou zidealizovanou hříčkou, byl si jen zkouška mé odolnosti vůči citům.
Je mi z tebe na zvracení, spi si dál s jinou.
Kdyby si se zmohl na obyčejnou pravdu...
Hlavně, že mě miluješ, ty lháři.
Pro tebe, Honzí.
S láskou, Markéta

Myšlenkama jinde

23. července 2017 v 22:00 | -M.
Jakoby jsem dnes nevěděla, co chci vyjádřit. Poslední dobou mi chybí lidskost. Nedokážu si vědomě připustit to, jak moc bych měla se chovat a přistupovat k životu jinak. Ano, tohle mé osvícení proběhne jednou za čas, ale obvykle ho ignoruji. Děsím se toho být jiná, než doposud, protože jsem nikdy necbtěla jít s davem a přesnè k tomu na cestě jsem.

Nedokážu zjistit, kde se to takhle pomotalo a nechala jsem se pohltit do světa ostatních. Můj vlastní svět, kde jsem sama vládla anarchii myšlenek mi chybí. Možná vám to nebude úplně dávat smysl, ale pravda je taková. V dmešní době ani nevím, jak by měla fungovat lidská upřímnost a láska.

Jakoby svět trpěl deficitem zachování základní odlišnosti. Podívejme se na lidskou existenci obecně- nedokážu s určitostí říct, v čem se liší. Proč se chtějí lidé podobat ostatním. V základě se jedná o touze po pozornosti, které se jim dříve neoprávněně nedostalo.

Aha, najednou zjišťuji, že tenhle článek nikam nevede. První polovina se nad ním nezamyslí a druhá ho ani nedočte (a to si zakládám na krátkých textech). Přesto si myslím, že by měl mıt závěrečnou pointu.
Nebojte se odlišnosti, využijte odlišnosti.