Until the End.

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola pátá

30. července 2017 v 17:19 | -M.
Beru si absinthovou sklenici. Piju z brčka, na ex. Pokládám na bar, zbyl akorát led. A chci další. Prosím, dáte mi další? Potřebuju to.

Koukám na tebe, ty na mě koukáš, víme, že už nikdy nebudeme spolu. Ah, jaká slast je vidět to utrpení v tvých očích. Jak sleduješ moje pohyby, jak tvé oči sledují mimické svaly. Láska je dost ošemetná věc.

Bolest. Jed. Nemoc. Spása. Vzkříšení. Chemie.

Chápu, že ani ty nejsi úplně v pohodě, přesto si se tak zvláštně přenesl. S jinou. A mně si o tom říct nemohl? A najednou natane ticho. Dochází ti, že s každým slovem mi prodlužuješ bolest? Do toho, pověz mi, jak se s ní máš skvěle, jak máte úžasnej společnej život. Vždyť je to jen kamarádka. A proto s ní spíš?

Někdy mám sama ze sebe pocit, že necítím nic. A jak jdou dny dál, sedím na posteli a koukám z okna na oblohu-pořád necítím nic. I tak stačí jen drobný okamžik, kdy se díváme navzájem do očí. Chceš mě obejmout, napravit to. Já ti dávám znát, že si pohořel. A najednou si začneš všímat mých očí. Zajímalo by mě, jestli tam vidíš zášť a nenávist.

Straním se od tebe, nechci se na tebe ani podívat. Rozum mi poroučí klidit se z cesty. Srdce ať vytrvám, boíesti zmizí. Jakoby se mi v hlavě rozsvítilo. Bojím se jenom jednoho. Tvoje slova, dotyky na kůži, jak si se prsty proplétal v mých vlasech.... Je až skoro neuvěřitelné, jak si se mi vryl pod kůži. Přesto setrvám a budu se rvát za sebeúctu.

Stále se cítím využitá.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama