Until the End.

Srpen 2017

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola osmá

3. srpna 2017 v 14:09 | -M.
Věta za větou, slovo za slovem. Lež za lží. Mlčím, neposlouchám tě. Je mi krásně. Jako kdyby si vůbec neexistoval. Konečně jsem vešla do stavu nirvany. To smíření- ta upřímnost, přesto bezbolestnost. Ve finále si říkám, jaký štěstí jsem měla, že jsem tě poznala. Ano, opravdu píšu štěstí, bez sarkasmu. A proč? Jednoduchá otázka s jednoduchou odpovědí. Jsem silnější než kdy dřív.

Líbí se mi, že když mě vidíš, usmíváš se. Přes to všechno, jak moc tě nesnáším. Teď se zamyslím. Nevím, kde se ten pocit vzal, ale si mi lhostejný. Jak jsem toho docílila? Díky tvému chování. Díky těm dnům, kdy to stálo za nic, díky tvému přístupu ke mně. Doopravdy vnímám, jak si se změnil.

Za takovou dobu ani nemůžeš říct, že mě znáš. Neznáš mě, já neznám tebe. Znám jen některé rysy. Nechci jich poznat víc. Nechci tě vídat, nechci s tebou mluvit, nechci si s tebou psát. A neboj se, nebudu sedět doma na zadku a čekat na tebe, tak jak sis to přál.

A víš co, tohle už stačí, nechci tě víc ponižovat, od toho si tu ty sám. Možná jsem jen potřebovala pocit zadostiučinení. Pocit spravedlnosti. Milovala jsem tě, ty to víš.

Teď a naposledy sbohem.
Sbohem tomu Honzovi, kterého jsem znala.
Sbohem série článků bez cíle.
Sbohem

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola sedmá.

2. srpna 2017 v 20:42 | -M.
Tak. Teď ti ukážu, jak to dělám já. Nebudu kvůli tobě zbabělá úzkoprsá troska, jen pozůstatek lidský duše. A ano, napovídám toho podle tebe hodně. Měla bych tě utvrdit v tom, co říkám vždy-já nezapomínám. Tiše sedím ve svém křesle a přemýšlím o tom, proč jsem se cítila tak poníženě. Přeci jenom, vycházím ze situace jako vítěz. Pokud mi chceš říct, že si mě porazil, nebudu tě poslouchat, lhal si mi už dřív, proč bys nelhal teď.

Pst, chvilku ticha, nemluv na mě. Teď se mi konečně dostalo klidu. Myslím, že si ho doopravdy zasloužím. Jakoby se na chviličku všechno to negativní myšlení ztratilo úplně někam do neznáma. Připadám si s každým slovem, které ti věnuji, více a více svobodná. Cítím se volná a silnější než kdy dřív. Buduji mysl, buduji tělo.

Jak si užívám to ticho, úsměv na tváři, široký. VOLNOST. Dočkala jsem se spásy. Možná prozradím i něco vám- neporazila jsem jeho osobně, ale sama sebe. Jediná osoba, co mě dokáže spasit nebo potopit, jsem já sama. A v tom to vězí.

Potřebovala jsem tě zklamat, protože jsi mě podceňoval. Radši budu nenáviděný vlk, než milovaná ovce. Moje motivace vychází jen ze mě. Ty si říkal, že tohle nedokážu, ne teď. A další novinky! Neptám se "PROČ JÁ?"... Odpovím ti s ŠIROKÝM úsměvem "ZKUS TO."

Viděla jsem v tobě lva, krále, lásku, výzvu a pravdu. Nakonec jsi prohrál ty, protože si neobstál ve tvých přirozených rysech. Jaké je vědět, že i když z toho vycházíš lépe, někdo je vždy nad tebou. A teď jsem ten někdo já.

Vítej v ráji.

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola šestá

1. srpna 2017 v 13:49 | -M. |  Přemýšlím
A další lži vyplouvají na povrch. Nerozumím tomu, proč sis mě takovou dobu snažil vydržovat přes sladký řeči. Nechápu tě. Nerozumím tomu, proč to vůbec děláš, proč se takhle chováš a proč si se mnou akorát zametl. Byla jsem jen nějakým tvým hloupým startem. Proč si mi tohle udělal?

Budu se sama sebe ptát ještě hodně dlouho, mám tušení. Ten pocit, co mi svýrá žaludek je způsobenej tím, že když na mě mluvíš, nebo když na mě koukáš, lžeš. Upřímnost, když se vytratí, je konec se vším, konec nadějí. A pomalu to jen člověk vzdává až se dopotácí do úplného konce. Je to jako bys mi sfoukl svíčku, kde ten malý mihotavý plamínek byl moje láska k tobě.

Ty se opravdu divíš, že silnější emoci, co k tobě chovám je nenávist? Promiň mi, ale myslím si, že si to doopravdy zasloužíš. Já ti řekla vše, ty si nepověděl ani ubohou polovinu. A tak se snažím přeorientovat na pozitivnější myšlenky. A ano, cítím se stále jen využitá, nemusíš se pořád ptát.

Jdu si udělat kafe, třeba aspoň trocha kofeinu mě nakopne. Možná si to slibuju marně. Tak jako jsem si slibovala, že se to mezi námi zlepší a najdeme nějakou společnou rovnováhu, i když teď by to nedávalo smysl.

Tak zkusím udělat si druhý kafe. Vypiju ho a nic. Ta energie se asi někde ztratila. Mám nutkání praštit ve vzteku s hrnkem o zem- ale hrnku by narozdíl od tebe byla škoda. Je to jen další den, kdy ti neodpustím.

Stojím sama, proti sobě. Je to boj já vs já, srdce vs mozek. Asi víš, co vyhrává. Nedokážu ti to zapomenout. A vím, že tě nikdy ze sebe úplně nedostanu pryč, na to jsem moc vzteklá a zničená. Ale jsem silný člověk, neuvidíš u mě slzy, ne ty.