Until the End.

Věnováno tobě, Honzí. Kapitola osmá

3. srpna 2017 v 14:09 | -M.
Věta za větou, slovo za slovem. Lež za lží. Mlčím, neposlouchám tě. Je mi krásně. Jako kdyby si vůbec neexistoval. Konečně jsem vešla do stavu nirvany. To smíření- ta upřímnost, přesto bezbolestnost. Ve finále si říkám, jaký štěstí jsem měla, že jsem tě poznala. Ano, opravdu píšu štěstí, bez sarkasmu. A proč? Jednoduchá otázka s jednoduchou odpovědí. Jsem silnější než kdy dřív.

Líbí se mi, že když mě vidíš, usmíváš se. Přes to všechno, jak moc tě nesnáším. Teď se zamyslím. Nevím, kde se ten pocit vzal, ale si mi lhostejný. Jak jsem toho docílila? Díky tvému chování. Díky těm dnům, kdy to stálo za nic, díky tvému přístupu ke mně. Doopravdy vnímám, jak si se změnil.

Za takovou dobu ani nemůžeš říct, že mě znáš. Neznáš mě, já neznám tebe. Znám jen některé rysy. Nechci jich poznat víc. Nechci tě vídat, nechci s tebou mluvit, nechci si s tebou psát. A neboj se, nebudu sedět doma na zadku a čekat na tebe, tak jak sis to přál.

A víš co, tohle už stačí, nechci tě víc ponižovat, od toho si tu ty sám. Možná jsem jen potřebovala pocit zadostiučinení. Pocit spravedlnosti. Milovala jsem tě, ty to víš.

Teď a naposledy sbohem.
Sbohem tomu Honzovi, kterého jsem znala.
Sbohem série článků bez cíle.
Sbohem
 


Komentáře

1 Tenal | E-mail | Web | 7. srpna 2017 v 14:21 | Reagovat

Když jsem sem přišel, tak mě jako první článek zaujala první kapitola této "série". Ze začátku se mi tajil dech. "Tuhle situaci jsem zažil" říkal jsem si. "Jména jsou stejná" říkal jsem si. "To jak jsme se chovali a cítili je hodně podobné..." Četl jsem ale dál, všímal si rozdílů, až jsem nakonec pochopil, že to přeci jen nepíše ona a že to není o mě a o ní...

Je mi líto, co se ti to stalo a co ti udělal. Někdy je všechno prostě... Bolestivé. Přejde to ale... Snad. Hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama